Pokutu, nebo život!

Uvažuješ-li o sebevraždě, udělej to aspoň stylově. Nazuj kolečkové brusle a řiď se českými zákony. Jistota, že to vyjde, je téměř stoprocentní.  

Včerejší trénink mě přesvědčil o tom, že ač nejsem žádná kočka, minimálně počtem životů bych ty chlupaté krásky strčila do kapsy všechny. Vyrazila jsem na brusle k přehradě.

Je to nejblíž.

Tolik k vysvětlení, proč zrovna k přehradě, když každý ví, že je to tam nejhorší. Navíc, jak by řekl náš děda, je to adrenalin.

Svištěla jsem podél břehu, asfalt mi rozkošnicky šuměl pod nohama, vlasy mi cuchal vítr a ušní bubínky drásala pořádná rocková divočina. Do nervů mi sem tam hrábla nějaká ta překážka. Tu děcko, popelící se s kyblíčkem uprostřed pruhu pro všechno, co jede a jeho bezstarostná maminka, hulící opodál. „Žádnou paniku maminko, v klidu si dokuřte, já to děcko přeskočím. Jen se nesmí pohnout.“ O kousek dál nastražen nový retardér pokrokového designu, vyžadující zcela odlišný styl překonávání. Body za originalitu bere i paní, kterou s jejím uštěkaným smetákem pojí dva metry dlouhá šňůra. Korpulentní dáma se zvednutým nosem a slinou v koutku lačně míří ke stánku s klobásami, zatímco smeták, taktéž lačně, míří opačným směrem za hárající kolegyní. Poslední pohled na šňůru, napnutou přes cestu a bolestné zjištění, že takhle vysoko nevyskočím. Křoví vedle cesty je naštěstí průjezdné.

Druhou půlku kolečka tvoří jakási magická zóna, v níž se počet aut zvyšuje přímo úměrně rostoucímu počtu značek „zákaz vjezdu“. Dá se tam potkat všechno od klasického osobáku, přes Velorex a dvoupatrový autobus s německými turisty, až po kamiony s kládami, které se do zatáček ne a ne ohnout. Chybí už jen alegorický vůz z Tour de France.

Včera jsem si to tam rázovala přímo proti městskému strážníkovi. Rozvrzaný bicykl pod zadkem mu značně ubíral na autoritě, ale budiž. Zamával mi. Ladně jsem se přenesla přes zaschlý kravinec, mávání mu oplatila a navrch přihodila americký úsměv. Jenže z jeho strany to nebylo přátelské mávání, nýbrž pokyn k zastavení s důrazným hlasovým doprovodem, který jsem ale přes sluchátka neslyšela. Byla jsem tedy dohnána a zastavena jeho vlastním, zavalitým tělem. „Sakra“, bliklo mi hlavou, „moje první silniční kontrola v životě a já mám u sebe jenom klíče od auta a kapesník.“ Blbá úvaha. Veřejný činitel mě nelegitimoval. „Slečnóó, víte, že ste chodec? To, že máte navíc kolečka z vás žádnej dopravní prostředek nedělá!“

O tom, po které straně silnice mají bruslaři oficiálně jezdit, jsme se doma bavili zrovinka nedávno.

„To mám jako fakt jezdit vlevo?? Zkusil jste si to někdy? Vždyť je to o hubu!“, vylítlo ze mě činitel nečinitel. „Jesli budete hubatá, slečnó, dostanete blokovou pokutu dva tisíce korun.“ Má neveselá finanční situace mě donutila zmlknout. Následující přednáška obsahovala rámcově asi toto:

1) Bruslař jezdí po chodníku. V případě jeho absence pak po levém okraji silnice, aby včas viděl protijedoucí auto.

2) Jede pomalu a když zmerčí někoho v protisměru, jede ještě pomaleji.

3) V nejlepším případě nejede vůbec. Brusle jsou ďábelský stroj.

4) Já tentokrát pokutu nedostanu, protože prý jezdím moc hezky a dobře se na to dívá.

5) Mám být opatrná. Kdyby mě někdo přejel, byla by to škoda.

Tak se nám pan policajt hezky vybarvil, popřál mi hodně štěstí a zmizel. A já, poprděná z toho, že mě kontroluje někde z křoví, následovala jeho pokyny. Řekla bych, že čím stupidnější nápad mi někdo naservíruje, tím názorněji ho dokážu uvést do praxe. S elánem jsem se vrhla k levé krajnici.

Klaksony protijedoucích aut se mohly uřvat, světla ublikat a řidiči zbláznit. Shlédla jsem opravdu širokou škálu vztyčených prostředníčků, srdečně si potykala se zrcátkem omláceného Forda a po hlavě hopla do příkopu před Octávkou, jejíž řidič si zřejmě odmítá pošlapat brzdový pedál. Asi jsem svoji jízdu nepřizpůsobila dopravní situaci dostatečně, napadlo mě. Bylo třeba přitvrdit. Na dlouhé rovině jsem přestala bruslit, srazila nohy k sobě a mým jediným pohybem byla setrvačnost a divoká gestikulace rukou, abych dala protijedoucímu řidiči jasně najevo, že tahle strana je moje. A on zastavil a čekal, až mávající magor uhne. Uhnula jsem, byl větší.

I cyklisti si svůj pangejt úzkostlivě hájili a nemínili uhnout ani o píď. Ke škále prostředníčků přibylo pár nadávek. V nejslušnějším případě jsem kráva, co si plete strany. V zatáčce jsem o vlásek unikla čelní srážce s odpruženou vidlí stříbrného Olpranu a napruženým ksichtem jeho řidičky. Jistý knockout byl odvrácen úskokem do silnice. Pochopení nepřišlo ani ze strany ostatních bruslařů, kteří se se strážníkem očividně ještě nepotkali.

Nakonec to vypadalo tak, že jsem jezdila vlevo a před vším, co se hýbalo opačným směrem, uhýbala doprava. Větší zmatky by nezpůsobilo ani zaběhnuté podsvinče na „Dé jedničce“. Jak by asi policajti hájili tuhle pitomou vyhlášku před rozlíceným davem těch „odnaproti“?

Příště dám rozhodně přednost té pokutě. A klidně ji zaplatím opakovaně, protože vlastního krku si cením víc, než na dva litry.