Kde jenom ta složka ….ještě včera tu byla. Ha! Tady je. Nebyla ještě večer žlutá? Někdo mi ji přebarvil. Všechny je přebarvil! Z mého počítače se přes noc stal někdo jiný. Zase??
Je to tak dávno. Sedím babičce na klíně a mačkáme spolu klávesy psacího stroje. Jde to ztuha. Společně se naše prsty na klávesu sotva vejdou, ale pak se konečně pohne, zhoupne se a bum! V zažloutlém papíře se objevuje vyražené písmenko a já, uhranutá kouzlem okamžiku, toužím do výplatní pásky před námi vepsat panu truhláři svůj první román.
Babička byla profík. Namísto útěku do důchodu pomáhala tátovi v kanceláři s administrativou. Kdykoliv jsem vstoupila do dveří, bušila energicky do stroje s takovou frekvencí, že by se jí nevyrovnal ani hladový datel. Měla u toho v oku inspirativní, planoucí jiskru. Ve vedlejší místnosti byl počítač. Na něm uměla psát taky, ale vypadala před ním taková menší, hrbatější, pobledlá. Modrá záře obrazovky pohltila i tu jiskru. Asi jsem po ní. Žiju ve splašeném, jedenadvacátém století, ale neumím jásat nad novou verzí ajfounu, nechutná mi v mekáči a dokonce ani neovládám instáč.
Ten první počítač v tátově kanceláři se připojoval k internetu celou věčnost. Člověk si za hlasitého vrzání, pípání a chrčení zatím aspoň urovnal myšlenky. Zajít si na internet znamenalo vymezit si spoustu času a mít pro to pádný důvod. Teď mi internet leze do přístrojů, i když ho nikdo nezve. Mám podezření, že to byl právě on, kdo mě nakazil prokrastinací.
Můj první notebook přišel až s prací a protože byl nechtěný, měli jsme velice komplikovaný vztah. S mobilem zrovna tak. Když mě rodiče vybavovali kvůli dlouhému dojíždění do školy stařičkou Motorolou, museli přikoupit i větší školní batoh. Jednou jsem se nechala strhnout třídní euforií z pokroku a vmáčkla se do hloučku spolužáků soutěžících o nejlepší přístroj. Tasila jsem ten svůj a dav utichl, aby vzápětí propukl v hurónský jásot. Už tenkrát jsem byla evidentně pozadu, ale i potupné vítězsví se počítá. A mně ten krám stačil. Stačil by mi ještě teď, kdyby neumřel strachem z konkurence. I každý jeho nástupce dřív nebo později háže ručník do ringu.
Přeji si, aby byl vyroben mobil, který mě neopustí minimálně příštích dvacet let. Obyčejný, odolný a naprosto nekomplikovaný. Úplně postačí, když bude umět seriózně mlčet a ozvat se jen, když má. Povoleným bonusem budiž mu psaní textovek. A ať přivede stejně jednoduchého bráchu-počítač. A hlavně, ať jsou imunní vůči aktualizacím! Tyhle skokové změny nejsou nic pro mě. Jako by vám v noci vyměnili manžela za novější verzi. Výkonnější, hezčí a samozřejmě chytřejší. Ale ptal se někdo? Uznávám, že občas se přístroj zeptá. Žadoní. Naléhá. Všem nuceným vylepšením pak dávám zelenou pod tlakem, teprve až když se fronta čekajících aktualizací vyhoupne na trojciferné číslo a přístroj kolabuje. Ale já nechci! Málokdy je totiž nová verze lepší než ta předešlá. V tomhle ohledu mi úplně stačí denně aktualizované děti.
Můj muž je ajťák, fandit pokroku je jeho práce a fakt, že má manželku, co by se nejraději vrátila na strom, může zavánět skandálem. Budu se sebou muset něco dělat. Vezmu pokrok na milost. Skamarádím se se všemi svými spotřebiči a oslavím s nimi každý jejich krok vpřed. Vzhledem k tomu, že v našem novém domě začíná být všechno řízeno přes mobil, mi asi nic jiného nezbyde. Mohlo by se mi stát, že mě doma taky nahradí nějaká aktualizace. Šikovnější, hezčí a samozřejmě chytřejší.
Pro Ona Dnes
