Podpatková rošáda

Sezóna blyštivých rób, zpruzených manželů a naondulovaných dam, porovnávajících svůj vzhled se vším, co se hýbe, je pryč. Já se letos vřítila na scénu až na jejím sklonku. Berle jsem hodila do popelnice, sama sebe do gala a vyrazila na ples lyžařů.

Přesněji běžkařů. Opravdového lyžaře tam totiž potkáte jen zřídka (jako bych cítila kudlu pod pravou lopatkou).

Můj vstup do té tradiční, jablonecké veselice před pár lety nebyl zrovna důstojný. Bez milosti jsem byla vržena mezi ty pastičkáře s volnou patou a proklatě dlouhýma hůlkama a než se moje maličkost nadála, styděla se na startu půlnoční štafety dvojic. Všechny mé protesty byly umláceny hlasitými tóny tragické kapely. A tak se mi vloudil do oka tik, do rukou třes a pod nohy lyže, kterým jsem sotva dohlédla na špičky. Místo vázání věznily moje kotníky obrovské, chlupaté papuče, které při startovním výstřelu zůstaly vzdorovitě stát, zatímco nohy se vydaly vpřed. Vyklíčilo ve mně podezření, že nám lyže někdo máznul klistrem, ale odhodlaná neudělat ostudu svému protějšku (běžkař až do morku kostí), jsem naskočila zpátky do bačkor a sveřepě vyrazila vstříc protější straně sálu. V okamžiku otočky jsem chtě nechtě vystřihla helikoptéru i s pozicí a při pádu k zemi s sebou strhla i soupeřku po své levici. Během rozplétání končetin a sbírání své lyžařské hrdosti z parket se mi běžky otočily špičkami dozadu a odmítly se vrátit do původní pozice. Na čele mi vyvstaly krůpěje potu a sílící dunění sálu mě znovu připláclo k zemi. Ramínka mých krátkých, cudných koktejlek se mi necudně protáhla až k pupíku. Cestou zpátky se mi povedlo spadnout ještě dvakrát a než jsem štafetu předala, uměl bubeník svou paličkou vyťukat na láhev od piva Beethovenovu Devátou. Ostatní štafety načínaly na baru druhou flašku, když Aleš sólo obíhal svůj úsek. Ale myslím, že je rád středem pozornosti.

Další rok už jsem v ostražitosti nepolevila a s odkýváním účasti takticky vyčkala přesně do doby, kdy byla startovka plná.

Tenkrát padlo rozhodnutí, že letos nad kluzkými parketami i svými vzpomínkami zvítězím. Na Silvestra jsem sjezdovky zodpovědně vyměnila za ty úzké, nestabilní vehikly a se stehny vcucnutými do ultralehkých šponovek objela závratných deset kiláků. Teorii mám v malíku, taktika neexistuje a praxe jednou za rok musí stačit. Naší výhře už stál v cestě snad jen soucit k soupeřům. Osud ale podtrhnul mé troufalosti židli a já si na těch svých blahořečených sjezdovkách zlámala záda. Ples jsem nakonec stihla, ale na žádné divoké křepčení to nebylo. A na lyžovačku na naleštěných parketách teprve ne.

Doktoři mi zakázali sedět, a tak jsem společně s mattonkou bez bublin zakotvila u baru, alkohol nebyl v plánu. Ukázalo se však, že takový plán s postáváním u baru moc nekoresponduje a za chvíli ve mně mizel první frťan. Tak, jak mi různé pitivo protékalo hrdlem, uvolňovaly se i mé prsty, zaryté do desky barového pultu a brzy mě pohltil vír tance. Začalo to chvilkou pomalé romantiky v teplém náručí milovaného člověka a pokračovalo zběsilým šlapáním zelí v kruhu neznámých. Moje vratké podpatky byly najednou stabilní jako plat českého politika a původně strnulé pohyby, svázané strachem z pádu a opětovného prasknutí obratlů, nabraly na lehkosti. Kdyby se konal půlnoční běžkový závod kolem druhé ranní, určitě bych ho neohroženě vyhrála. I sama a bez Aleše. Akorát bych nejspíš vzápětí vyměnila své skvostné plesovky za ještě skvostnějšího nemocničního andělíčka a opět zamířila do magnetické rezonanční mikrovlnky. Během bujarého veselí jsem v tombole vyhrála televizi a když se noc přelila ve svítání, nastal čas jít domů. Objednali jsme si stříbrný taxík. Nasedli jsme do něj, bylo to volvo.

Usínání mi znepříjemnil ostrý zpěv kosáků, připomínající mix motorové pily a zubní vrtačky, ale nakonec jsem do blaženého bezvědomí upadla skoro na celý následující den.

Odpoledne mě vzbudila myšlenka na mé plesové botičky. V noci bezpečně putovaly do igelitky a domů mě donesly pohodlnější kozačky. Igelitka nenalezena. Po slupnutí dvou aspirinů a prokletí vlastní opilecké blbosti, jsem obvolala půl města, abych zjistila, že v plesovém sále se právě uklízí a někoho tam zastihnu. Následovala divoká jízda vstříc záchraně mých podpatků.

Barman se mnou prolezl celý barák od sklepa až po půdu, v kuchyni nakouknul do velkých hrnců, v sálech na všech čtyřech nadzdvihnul každou parketu a dokonce se prohrabal obrovským množstvím odpadků venku. Nic. Vroucně jsem mu poděkovala a plynule přešla v telefonní hovor s taxislužbou, která nás vezla domů. S bolestí v hlase jsem sluchátku převyprávěla svůj srdceryvný příběh, od příchodu na ples, přes záhadnou proměnu mattonky v tequilu až po cestu domů stříbrným volvem. „My nemáme stříbrné volvo,“ ozvala se konečně druhá strana. Zdá se, že jsme v noci bez uzardění čmajzli taxík někomu jinému a na ten náš se vyprdli. Tu správnou taxislužbu už se mi vypátrat nepovedlo a po několikahodinovém úsilí jsem dala svým botám konečně sbohem.

Večer jsem uklízela housky od večeře, ze skříně na ně vzala igeliťák a s myšlenkou „ne, ten je od bot“, ho zase pečlivě složený vrátila zpět. Ve vteřině nabral můj mozek obrátky, do kterých by ho nenakopnul ani Sherlock Holmes. V téhle igelitce jsem ztratila boty. Ty se nakonec objevily perfektně vyčištěné a nakrémované na svém místě v botníku.

Takhle to holt dopadá, když je člověk dobře vychovaný. Ani ve stavu, kdy by pod jeho dechem explodoval alkoholtester, si nedopřeje ten luxus svršků a bot, bohémsky rozházených po podlaze. Asi bych měla s omluvou vyhledat toho barmana, který se v té obrovské haldě odpadků rochnil vskutku srdnatě.