O překvapivém odhalení, že čím je chlap větší, tím je bezradnější při setkání s pračkou. A taky o tom, jak jsem protrtkala olympijský závod svého „muže“.
Pondělí 15.2.
Děti ve mně vyvolávají všechno, jen ne rozjásané pocity, ale jsem tak unavená, že si celé dopoledne mechanicky hraju s pětiletou slečnou a zůstávám v klidu.
Leze mi TO po hlavě, řve mi TO do ucha a mlátí mě TO bačkůrkou. S hrůzou zjišťuju, že mě TO docela baví. Nějaký čas trávím ve Whistleru s Alešem. Jejich vesnice se mi zdá nějak nedodělaná, všude lešení a mezi sportovci s lyžemi se prohánějí dělníci se štaflemi. Zírám na těžce vyžranou jídelnu a napadá mě, jaké máme štěstí, že v naší vesnici bydlí tolik krasobruslařů, kteří si nechtějí zkazit postavu. Ale herna je tu dobrá. Naše hudební duo (Aleš bicí, já kytara), przní jednu skladbu od Beatles za druhou a z herny spolehlivě vyhání všechny ostatní.
K večeru se zase vracíme do Vancouveru a cestou to bereme přes Český dům. Jako zarytý nepivař se náhle ocitám u pípy a s kolíčkem na nose (pivo mi smrdí) odhaluji svůj skrytý čepovací talent. Taky si děláme sbírku originálních sklenic a následuje nás řada dalších. Za pár dní už se tu asi bude čepovat do plastu. Spát jdeme už ve dvě.
Úterý 16.2.
Od snowboardistů dostáváme pár lístků na krasobruslení, a naše bouřlivě fandící skupina zase vybíhá „do akce“. Vlajky a naše hlasivky ženou k dobrému výkonu jenom Michala, Tomášovi se v krátkém programu moc nedaří.
Odpoledne narážím na několik slovenských hokejistů, kteří si nejsou schopni vyprat. Na okamžik se zastavuji před skleněnými dveřmi prádelny a připadám si jak v Jiříkově vidění. Hory svalů stojí vedle sebe v hromadách vlastních svršků, zírají na sedm naprosto totožných papírů s instrukcemi (je to tam i slovensky) a drbajíc se za uchem občas utrousí: „Ty kokso.“
„TY KOKSO!“ vylétne ze všech naráz, když konečně vstoupím. Čirou hrůzu v hokejových očích nahrazuje spásná úleva. A tak vyprazdňujeme dvě sušičky, které obři zatím naplnili v domnění, že jde o pračky, společnými silami třídíme trencle na barevné a kdysi bílé a jediným neskutečně složitým pohybem (otočení kolečkem) startujeme proces očisty. Dva ramenáči sedí na bobku a s dětskou radostí sledují točící se buben. Ostatní se mě snaží uplatit čokoládou, abych přišla ještě na sušení, ale zítra hrají proti Čechům, takže žádné další kamarádíčkování nebude. Můžou být rádi, že jsem jim nedala ty trenky vyvařit!
Středa 17.2.
Vstávání bylo ještě horší, než obvykle, v osm mi jel bus do Whistleru. Na programu byly sprinty na běžkách. Vyrazila jsem s předstihem, neboť Alešova toho času (ne)forma naprosto jasně říkala, že pokud nestihnu kvalifikaci, nemusela bych ho vidět závodit vůbec.
Ještě půl hodiny potom, co projel cílem (a nepostoupil do finále), jsem však pendlovala mezi jejich vesnicí a tratěmi. Organizace dopravy opět selhala a řidič mě vysypal na sjezdech. Tam jsem ztratila další drahocenné minuty složitým vysvětlováním, že sjezdaři jsou sice taky pěkní chlapíci, ale ani jeden z nich není ten můj a než jsem se dostala do areálu běžců, minimálně pětkrát mě někdo skoro obral o bundu. Tak moc se lidem líbí naše oblečení.
Aleše jsem teda nestihla, ale nakonec možná lepší, že jsem to jeho trápení neviděla. Skoukli jsme finále a zbytek dne pilovali v herně další pecku legendárních Brouků.
Večer jsem se vrátila do Vancouveru a najednou mi do klína spadnul lístek na hokej, ve který jsem přestala doufat už ráno, když nám oznámili, že nikdo žádný nedostane. Během pár minut jsem vybíhala na Česko – Slovensko a užila si tak svůj první hokej v životě. Nakonec jsme se tam sešli všichni. Netuším, kdo ty lístky splašil, ale díky! Po hokeji jsme ještě se ségrou a trenérem proklouzli do VIP stanu hokejistů, kam mohou prakticky jenom manželky. Mě a ségru bych ještě pochopila, ale ke kterému hráči si ochranka přiřadila Radka...
Šli jsme spát pro změnu ve tři, tělo si začíná zvykat.
