Ve Vancouveru to zatím rozhodně nevypadá, že se tam má konat největší sportovní svátek planety. Opravdu to má být tady? A bude jim ten rok stačit??
Z Deer Valley jsme se přesouvali do Vancouveru, kde nás čekala generálka na ZOH 2010. Asi bych ve svém psaní neměla věnovat tolik prostoru letištím, jenže ona je na nich vážně občas sranda. Vezmu to bleskově. V Salt Lake City jsem nejdřív kvůli nějaké hloupé vyhlášce (bohužel mi byla i ukázána) zaplatila za svoje zavazadla zbytečných 40 dolarů. Zbytečných proto, že jsem byla asi ten jediný blbec, co se touto vyhláškou řídil. A těsně před rentgeny se na mě mladík zazubil a oznámil mi, že jsem byla vybrána na „extra screening“. Ten spočíval v dokonalém prohledání hezky stranou. Ač nevím, co v nich hledali, šly dolů boty i s ponožkami a z bot i tkaničky (ponožky už naštěstí na jednotlivé nitě nerozebírali). Dále jsem držíc si kalhoty (zbavit mě i pásku byla samozřejmost) sledovala, jak mi rozebírají počítač, lyžáky, foťák…na něm je dokonce zajímaly i ty fotky. Během důkladné půlhodinkové kontroly se mi nepodívali snad jen do uší a do... no, ještě že tak. Moje přezdívka „Malý terorista“ opět ožila.
Ale k věci. Dorazili jsme do Vancouveru a musím říct, že jsem si to tam hned zamilovala. Při představě života ve velkoměstě se vždycky stavím na zadní, ale mít možnost se nastěhovat zrovna sem, balím kufry hned (maminko neboj, za Tebou bych se pravidelně vracela). Hádala bych, že kombinace skleněných mrakodrapů, moře, zelených parků a bílých hor bude kýč. Fakt je to kýč, ale sem to tak nějak patří. Stejně jako obrovské množství komicky vyhlížejících běžců v kraťasech a čepicích a stejně jako dopravní zácpy, které nás dennodenně trápily. Už chápu, proč mají na každém rohu Starbucks Coffee. Než se člověk dostane přes jedny semafory, v pohodě do sebe stihne natlačit velké Latté i s koblihou.
Jak už jsem zmínila na začátku, měly být zdejší závody takovou generálkou na Olympiádu a organizátoři se měli snažit tuto slavnostní atmosféru naladit. Tedy tu slávu, ceremoniály, oheň a průvody přeskočili rovnou. Na co taky takový tyátr, když je pět kruhů ještě daleko? Zato na dopravě se vyřádili. Na večeře jsme každý den jezdili zašpuntovaným městem do předem určených restaurací, což nám dohromady tam a zpět na hotel zabralo tak hodinku. S tréninkem to bylo ještě horší, jen cesta do střediska Cypress Mountain nám trvala přibližně 45 minut. Na druhou stranu, na Olympiádě taky nebude nikdo bydlet přímo pod kopcem, takže stresy za volantem nutno natrénovat předem. Auto jsme museli každý den nechat na jednom ze záchytných parkovišť a odtud nás dál vozily žluté školní autobusy. Přesně ty stejné jako v seriálu Simpsonovi, dokonce snad řídil i ten samý týpek, co vozil Barta do školy. Aspoň se za odvoz striktně nedožadoval odznáčku, jako jeho kolegové v Turíně. Kyvadlovka jim začala kolabovat hned 2. den tréninku, kdy se do mini žluťáska ne a ne natlačit maxi hrozen lidí. Lyže se vozily zvlášť v dodávce za námi. Pěkně naházené jedny přes druhé, aby se čerstvě nabroušené hrany trochu srazily a nedělaly pak na mokrém sněhu neplechu. To jsou však maličkosti a věřím, že to šikulové Kanaďani ještě vychytají. Co už ale určitě vychytat nestihnou, je čtyřsedačka, kterou musí závodníci celodenně využívat ať se jim to líbí, nebo ne. Za tu dobu, co se to kodrcá nahoru, shlédnete celý Vancouver od severu k jihu a zpět a v případě odpoledního tréninku hrozí, že se setmí dřív, než se dostanete na start. Nožky se celou tu dobu houpají ve větru, protože není, na co je položit. Tak snad budu po tom týdnu aspoň dlouhonohá! Také netuším, kam chtějí během her nacpat všechny ty televizní, novinářské, závodnické a jídelní stany. Kolem cílového prostoru by se vešlo pár „áček“, ve kterých jsme stanovali na vodáku a šmytec. Že by to chtěli dělat v komornějším stylu? Ani diváky si nedovedu představit. Už ráno před závodem zuřivě blikaly kolem střediska cedule s nápisy, že je akce vyprodána a v cíli se přitom mačkalo pár desítek lidí. Ale zase můžeme říct, že bylo plno, což se v případě boulí stává jen v Japonsku.
Trať nám připravili docela pěknou, i když nám její stavitelé nedali moc prostoru na boj o život, který obvykle následuje, když se to splaší. Dvojité plůtky po stranách to měly jistit, ale když jim je pár kluků rozstřelilo hned v prvních jízdách, byla trať rozšířena. Oproti předešlým závodům jsme tentokrát měli teplo jako na jaře, podle čehož vypadal i sníh. Boule byly po chvíli tak hluboké, že nám z nich koukaly jen helmy a při jízdě jsem si připadala jako v pohádce...cíl byl doslova za devatero horami. Před závodem je třeba připravit lyže, a tak jsme se vydali do hotelových, zasedacích sálů, které dočasně sloužily jako „waxing rooms“. Protože se jel druhý den i závod ve ski crossu, bylo tam patřičně živo a servismani se pěkně otáčeli. U nás máza nedělá až takové zázraky a nemáme tudíž pro přípravu lyží žádné speciální vybavení. S klasickým pilníkem, kusem vosku, žehličkou a rolí hajzlpapíru na otření železných špon jsme mezi vší tou technikou vypadali jako exoti.
Vylosování do závodu mě nijak nepřekvapilo. Nikola startovala relativně na začátku a já opět mezi posledními. Největší starost nám dělala pověstná mlha, která se na trať obvykle přivalí, ač ji nikdo nezve a třeba loni zhatila závod úplně. Tentokrát se chovala slušně, držela se v údolí a k nám nahoru zavítala pouze jednou. Nikola to stihla ještě před ní, já právě stála na startu. Během nedobrovolné pauzy jsem si řádně natrénovala vyzouvání a nazouvání lyží, párkrát oběhla start a pak konečně dostala zelenou. Docela mi ztuhly nohy a byla jsem ráda za dojetí do cíle bez větších chyb. Ten čas byl však na zabití. Měla bych si s sebou vozit nějakého urychlovače, který by mě na startu vždycky kopnul do zadku (a ostatní tam případně chvíli přidržel za rukáv). Takže máte – li někdo zájem o tuto funkci, nebojte se mě, prosím, kontaktovat. Nikola v kvaldě skončila 5. a ve finále trochu pokazila salto na spodním můstku. Nálada kvůli tomu byla pohřební, ale i konečné 6. místo je podle mě super.
Takhle tedy vypadala generálka na 21. Zimní olympijské hry ve Vancouveru. Všechno má své mouchy a i tady ještě bude hodně práce. I tak si ale myslím, že to bude opět svátek plný nejen emocí, lidského štěstí a zoufalství, ale především úžasných sportovních výkonů podaných úžasnými lidmi.
Nikola s Radkem pokračovali na závody do Švédska a já letěla domů. Tentokrát po cestě nepřibyl žádný zážitek. Tedy až na dřevorubce sedícího v letadle tři řady za mnou. Byl to několikahodinový souboj jeho chrápání proti mému mlaskání a asi nemusím psát, kdo měl celou tu dobu navrch.
SKOL
