Přežili jsme konec světa. Přežili jsme Vánoce. Teď ještě přežít přesun do budoucnosti. Je Silvestr a já připíjím nejen svým blízkým a kamarádům, ale především starostlivým spoluobčanům. A upřímně se děsím, před čím mě budou zachraňovat příště!
Je pět ráno a pod peřinu se mi dere houkání a modré blikačky. Skrz žaluzie rozespale zaměřuji přijíždějící hasiče. My hoříme! Balím se do županu a při uspěchaném vpádu na balkon nechávám za prahem nebohý palec. Při skluzu k zábradlí syčí na namrzlých dlaždičkách rozpálená bosá chodidla, ale na ponožky rázem zapomínám. Vejrám do třináctipatrové propasti a počítám, kolik jednotek záchranného sytému už jsme zaměstnali. Čtyři vozy hasičské, tři policejní, u chodníku se krčí dokonce sanitka. Požárníci, kterými se to dole jenom hemží, vypadají z té výšky jako mravenci se žlutými hlavičkami. Přemítám, jak bych se v této prekérní situaci měla zachovat. Napadá mě akorát vytažení kýblu, abych pomohla hasit.
Nohy mě zebou, ale jinak je mi vedro, asi z toho ohně. Marně nasávám okolní vzduch a snažím se zachytit kouřovou stopu, abych věděla, odkud to jde a kolik mám času. Konečně mě napadá podívat se na ostatní balkóny pode mnou a olízne mě další horko. Nikde nikdo, všude tma. „Jak jsem sakra mohla zaspat evakuaci??“ pohrdám sama sebou. Hasiči dole prudce zaklánějí hlavy, až málem ztrácejí helmy. Já ztrácím nervy. Koukají na mě, já na ně. Mávám. Nejspíš řeší, jak tu polonahou hysterku z toho třináctého patra sundat. Další hasičská mašina přijíždí jednosměrkou takovým fofrem, že málem uloupne zrcátko překážející škodovce. A je to tady, hydraulický žebřík. I přes poloviční bezvědomí, ve kterém se po ránu nacházím, se snažím odhadnout, jestli dosáhne až ke mně.
Pragmaticky mě napadá, že než rozjedeme akci, měla bych se připravit. Narážím kulicha, nahazuji péřovku a do kapes cpu doklady a poklady. Nostalgicky hladím starý noťas a snažím se mu vysvětlit, že budu potřebovat obě ruce. Ještě vyčůrat, učesat a vymýtit ospalky, abych trochu vypadala, až pak budu v médiích líbat zachránce a vracím se zpátky na balkon. Žebřík stále zasunutý, plošina nikde. Mávám dolů na požárníky, jakože jsem připravená následovat jejich pokyny. Nikdo neodpovídá. Doufám, že po mně nebudou chtít, abych hupla do plachty, to bych se z tý naší třináctky fakt bála. Nic se neděje a ruce mi začínají přimrzat k zábradlí. Nasazení v údolí slábne. Jdu zkontrolovat, jestli už je začouzená chodba. Lepím oko na kukátko, ale je tam klid jako v kostele. Místo plamenů lezou z výtahové šachty tři uniformy. Spěšně odemykám svoje nedobytné jedna jedna a v péřovce, čepici a kraťasech od pyžama padám přímo před strážníky. Ten nemladší samým úlekem uskakuje do zdi a loktem sestřeluje hasicí přístroj. Dívám se na něj jako na vraha, ten hasičák nám může zachránit život. „Co se děje?“ chrlím na něj. „Nic, spadlo to,“ odpovídá mi to ucho a honí hasičák po chodbě. „Ale ne, já myslim ten zmatek venku.“ „Jo tohle, ále, zase požár,“ odsekne a nakvašeně šteluje rudou plechovku zpátky na zeď. „A to už je po něm?“ nechápu. „Jo paninko, už jsme to uhasili.“ Hotovo dvacet.
Z balkonu sleduju prchající záchrannou flotilu. Zastydím se při pomyšlení, že je skoro škoda, že jsme nakonec nehořeli. Zdolávat v pyžamu namrzlé zábradlí... jet dolů na tom žebříku, omotaná okolo napumpovaného hasičského bicepsu... mávat na titulce Blesku... to všechno je rázem pryč!
Než bylo odpojeno červené signalizační světlo, vyvolávající při troše (bujné) fantazie na střeše naší panelové krabice dojem čarodějnické fatry, ohlásili naši dobrotiví spoluobčané mohutný požár celkem třikrát. Z postele mě ale vytáhli jenom poprvé.
Užijte si poslední den v roce a nepřehánějte to, prosím vás, s rachejtlemi. Ti chudáci hasiči mají totiž už tak dost práce.
