Óda na jaro..

..aneb velké přiznání..

Prozradím vám tajemství. No a hned u první věty začínám pochybovat, jestli je to tajemství a jestli ho mám ještě vůbec komu prozrazovat. Miluju sníh!.. a je to venku. To je panečku překvapení, co? Sněhem jsem doslova posedlá a zima je pro mě nejkrásnější období roku. Moje vize, za kterou by mě víc lidí spíš zabilo, než pochválilo, je taková, že kdybych mohla, zařídím, aby chumelilo deset měsíců v roce. Zbývající dva měsíce bych spravedlivě rozdělila mezi jaro a podzim. Co se týče léta, to bych zrušila úplně, neboť mě nehorázně vyčerpává a kolikrát mám pocit, že se nedožiju dalšího dne. Zato když ze stromu spadne poslední list a přijde první sníh, jsem jako ty naše fialky doma v květináčích, když je někdo po půl roce zalije. Taky hned vyrostu, rozkvetu, vinou mrazu trochu zmodrám..

Ani největší designér světa by nevymyslel takovou vychytávku, jakou je sněhová vločka. A na lidi ta krása padá přímo z nebe (a zadarmo!!) a oni ji ze sebe štítivě ometají, jako by na ně káknul holub. Fascinuje mě, kolik druhů a velikostí sněhových vloček se během jediné vánice vtěsná na můj poměrně krátký rukáv. Ne nadarmo mi známí přezdívají „Sněžné prase“. V prašanu se brodím klidně po čtyřech a kdyby mi vinou horších a horších zim nehrozilo zlámání vazu, skáču do něj šipky z balkónu. Jsem schopná hodiny koukat z okna a sledovat, jak sype a kam se která vločka usadí..a pokud se mi její volba nelíbí, klidně půjdu a přemístím ji tam, kde jí to sluší víc. Užívám si házení sněhu v kraťasech a péřovce a když jdu v chumelenici po městě, bavím se tím, jak lidi nadávají a kření se. Jen, co si otřou jedno oko, vločka jako pětikoruna jim zaplácne to druhé. Taky mi to leze na nervy, ale když se zamyslíte, že vypadáme všichni stejně, tedy jako naštvaní páni tvorstva, kteří nad přírodou nikdy nevyhrají, je to k smíchu.

V takovém počasí je i ten trénink zábavnější. Přes sněhovou clonu není vidět pomalu na metr a je docela vzrůšo se v tom rozjet na můstek a nevědět, co mě čeká za ním. Zima je prostě fajn. Ale občas už je dlouhá a i ten největší sněžný úchyl si najednou uvědomí, že by mu trocha toho „déčka“ ze slunka bodla. Zhruba v půlce března šla veškerá moje závodnická morálka do kytek. Ráno přijet na kopec, mechanicky hodit lyže na sníh, vázání dvakrát cvakne a jde se do práce. Věřte tomu, že to „cvak cvak“, o kterém jinak celé léto sním, mě teď už dost vytáčí. Na svoji obhajobu musím říct, že zdaleka nejsem sama. Měli byste vidět ty otrávené obličeje našich slavných jabloneckých juniorů! Dokonce to došlo tak daleko, že jsem v touze po změně vyrazila na běžky. To pro mě ale byl tak traumatizující zážitek, že jsem se pokorně vrátila k boulovkám a vymáčkla ze sebe ještě pár sil k posledním dvěma víkendovým závodům Českého poháru. Alespoň se ta sláva konala hned za humny (Tanvaldský Špičák) a nemusela jsem daleko jezdit. Trať byla perfektní, to všechna čest. Sobotní večerní posezení k zakončení sezóny bylo taky fajn a nedělní pohled na některé zúčastněné ještě lepší. Ale už se prostě nikomu nechtělo. Během tréninku i závodů se střídalo mrholení, lijáky, sněžení a mlha a každé odpíchnutí se na startu bylo znechucenější, než to předtím. Koleno, které celou sezónu sekalo dobrotu, si najednou postavilo hlavu a v noci jsem na záchod hopkala po jedné. Holt už toho mám plné zuby, tečka! Ale je šmitec a před námi je sladký, odpočinkový duben.

Užívám si jaro a dneska jsem si domů na lýtkách přivezla první centimetry bahna. Projíždění na kole co nejhlubších a nejšpinavějších louží je taková moje další úchylka, ale o té až někdy jindy. Stále zůstávám sněhovým fanatikem a skoro se až stydím, když si vzpomenu, jak jsem tuhle dřepěla venku před sněženkou a mohutně ji povzbuzovala k dravějšímu růstu. Počítám, že tohle nadšení mi vydrží tak do května. Pak už zase budu natěšená na tu bílou břečku. Užijte si jaro, za pár měsíců nám, bohudík, zase nasněží..