Někteří sportovci při tréninku nasazují vlastní životy. Nezřídka bývají ale až těmi posledními, koho zubatá po rameni skutečně poplácá.
Léto se kolem nás prohnalo jak Northug cílovou rovinkou a i přesto, že jsem svoje vrcholové snažení už dávno pověsila na hřebík, můžu před branami olympijské sezóny odvážně prohlásit: „Máme natrénováno. Valte sem medaile!“ Dokud totiž budou moji nejbližší rozezpívávat časomíry, jedu v tom s nimi. Na ségře už je za ta léta vidět vyčerpání, ale před svou pátou olympiádou, (když počítám i čumendu v Naganu.. pátou! Pane jo, to je věru šestnáct let ve víru pěti kruhů), se rozhodla nenechat nic náhodě a postavit se času čelem. Stala se z ní Rychlá holka. Soudě podle dopředné měsíční chůze a výrazu týrané pandy, se kterými se vracela z pravidelných štací na pražském tartanu, si troufám slíbit, že v nadcházející sezóně se za ní budou překvapením rovnat boule a rozhodčí chodit pro podpis. Aleš naopak žádných fíglů atletických rychlonožek nevyužil a vsadil na vlastní šikovnost. Místo tartanu hobloval asfalt. A moje nervy.
Když jednoho dne vyhlásil společný výlet na zmrzlinu, moje srdce zaplesalo. No je snad něco romantičtějšího, než ruku v ruce korzovat parkem a s chichotáním ujídat z kornoutu toho druhého? Tak zpátky na zem. Aleš výzvu vyvěsil na fejs, natáhnul elasťáky a reflexní vestu a zasnil se nad tím, jak rozmanitá skupina výletníků se sejde. Odvážní zvolí kolečkové lyže jako on. Další nastartují koloběžku, ti nejotrlejší poběží, no a kdo zvolí bicykl (jako já), může se těšit na lážoplážo vyjetí s nálepkou provianťáka. Do startovního bodu v Liberci nedorazil kromě nás dvou nikdo. Romantická představa se rázem vrací z říše zapomnění.
Při líném šněrování přilehlým sídlištěm nespravedlivě podléhám dojmu, že nekecal. Dosmradíme se až ke kruháči, kde drahý neohroženě vplouvá před korbu náklaďáku. Mé plesající srdce vynechává poprvé. Díky svojí neohroženosti a mojí zdrženlivosti si lyžař na výjezdu z objezdu vypracovává slušný náskok. Šlápnu do pedálů, jakože ho třemi nádechy dojedu. Místo přibližování se vzdaluje. Napadá mě, že asi jede fartlek a za chvíli zpomalí. Brzy mi dochází, že to není chvilkový sprint, ale dnešní tempo. Když si vybavuji počet zatáček na Ještěd, vychází ze mě cosi mezi vzlykem a posledním vzdechem. V polovině kopce je jasné, že se role obrátí a zatímco já jsem na pokraji zhroucení, ten druhý nás občerstvuje. Na vrcholu mám za sebou nejrychlejší cykločasovku života a s úlevou zahajuji sestup do druhého údolí. Dvojitý odpich a závodník je opět v háji. Lehám na řídítka a s prsama na sedle ho stíhám. Při vjezdu do vesnice mě do očí práskne údaj na radaru 72 Km/h. Tentokrát moje srdce dribluje někde u hlasivek. Já i měřák řveme na Aleše ZPOMAL! Ten akorát zavrávorá na kanálu a ve vejci kvapí dál. Po pár kilometrech mu zmírňující se profil bere vítr z plachet a zase se sjíždíme. S funěním (hlavně mým) dobýváme cíl. Před zmrzlinovým pultem zjišťuju, že mě vyděšením přešla chuť a místo korzování parkem sedíme na pařezu jak zařezaní. „Jééé, dobrej. My se vomlouváme, že takle rušíme, ale strašně ste nás zaujal na těch kolečkáčích,“ strkají nám dvě čerstvé maminy pod nosy svoje uřvané kočáry a mrkají mi na lyžaře. Schlíplé cosi s helmou a tupým výrazem vedle něj zkušeně ignorují. „Řekněte nám vo tom něco, my bysme to strašně rády koupily manželům!“ „Upřímnou soustrast,“ vylítne mimoděk ze mě. Po několika málo minutách, kdy se dámy neúnavně snaží mého borce lapit, zatímco on v nevědomí zapáleně odhaluje silné a slabé stránky kolečkových lyží, a po několika málo pokusech, které mě usvědčují v tom, že o můj názor tady opravdu nikdo nestojí, otáčíme k návratu. Skoro celý zpáteční výjezd na Ještěd jede Aleš soupaž. I tak melu nohama o stošest, abych ho uvisela. Taky melu z posledního.
Při opětovném převalení se přes vrchol začíná pršet a sedá mlha. Záhy se ukazuje, že na kolcích platí přímá úměra. Tedy čím horší terén, tím rychleji je třeba ho překonat. Běžec na kolečkách se opět balí do vejce a já úpím. Každou ďouru jak od granátu objíždí lyžař v protisměru a vyplesknutá cyklistka za ním se srdcem v krku počítá centimetry mezi zelenou vestičkou a zrcátkem protijedoucího auta. Mokrý asfalt v první ostré zatáčce nekompromisně posílá Aleše do autu a ten v jehličí na krajnici začíná tancovat jak baleťák národního souboru. Poskakujíc v sedle na rozmlácené vozovce za ním rekognoskuji terén po pravici a s mírnou úlevou zjišťuju, že ho budu tahat jenom z křoví, první strom roste až o pár desítek metrů dál. To, že to můj závoďák nakonec v holubičce těsně vybírá, mě hluboce dojímá. Letmý dotyk štěstí v mžiku sestřeluje scéna jak ze školního dramaťáku. Puberťák za volantem versus puberťák na kolcích. Omlácené dodávce, předjíždějící v zatáčce, sportovec nerozumí a demonstrativně si klepe na helmu. Dodávka snižuje rychlost a synchronně s lyžařem vybírá další zákruty. Následuje přehlídka prostředníčků a poměřování, kdo je větší a silnější. Nechápavě zezadu sleduju naivitu svého vyvoleného. Auto nakonec dostává rozum a s motorem vytočeným na maximum získává před Alešem nepatrný náskok.
Když dojíždíme ke kolejím, po kterých zrovna jede tramvaj, mám už v hlavě prázdno a srdce táhnu na gumicuku někde za sebou. Drahý rozhání dolní končetiny do rozštěpu a kličkuje. Šokovaná jeho hypermobilitou koukám, jak těsně za tramvají přeskakuje koleje a jak jinak než ve sjezďáku zase mizí. Jak podruhé překonal ten kruháč, netuším, neb mi zase ujel. Jedno ale vím jistě. Pokud se mě snažil tímto šedesátikilometrovým dramatem, ukrytým pod rouškou zmrzlinového výletu, nadobro setřást, tak se mu to nepovedlo. I do další sezóny jdu s ním. SKOL
Pro SKImagazín
