Neumím běhat, nejsem z Keni

Do jistých věcí se hrneme jenom z hecu. Ale zato s vášní a po hlavě.................

Rozpačitá sezóna je konečně za mnou a ohlížet se nebudu. Hlavu bych potřebovala kompletně přeformátovat, data protřídit, zbytečné programy vyhodit. Zkusila jsem si hlavinku sem tam pročistit propařenou nocí, ale kýžený restart proběhl pouze v oblasti jater a žaludku. Mrzák mozek vždycky odolal. A tak jsem se upnula alespoň k ozdravě těla, když duch je permanentně na kaši.

Zrovna jsem odpočívala po náročné masáži, když mě zpražila smska:

„Pristi nedeli s nama bezis firemni stafetu na Prazskym maratonu, tak hejbni zadkem a mazej trenovat, at nedelas ostudu!“

Hned se mi vybavili afričtí křováci, kteří denně uběhnou maratón (bosky a na Adama) třeba proto, aby měli co jíst. Ale v Praze? Jen tak? To můžou snad jenom psychicky narušení jedinci. A tak jsem tam nesměla chybět. Kývla jsem na deset kilometrů po ušlechtilém asfaltu naší matičky měst. Válení šunek se změnilo v trapnou snahu o přerod schlíplé a ponížené lyžařky ve skotačivou maratónskou běžkyni, a to v pouhých deseti dnech. Za účelem snížit předpokládaný trapas na minimum, jsem začala běhat jako ten křovák (ale ne bosky a už vůbec ne v rouše Evině) a peprnými nadávkami častovala toho miláčka, který běhal trpělivě se mnou. Zatímco moje tempo bylo vražedné, plíce kolabovaly a před očima mi tančily obrazce jako z krasohledu, Aleš vedle mě klidně pobíhal i pozadu, chřípí u nosu se mu občas zanedbatelně zachvělo a ještě měl blbý kecy. Má štěstí, že neumí číst myšlenky. Trest, který jsem mu vymyslela v jednom obzvlášť hnusném kopci pod Ještědem, by byl obzvlášť krutý a asi by mě zavřeli na obzvlášť dlouhou dobu. Nicméně si moje líné, lyžařské kotníky na pravidelné plácání o zem jakž takž zvykly a já vyrážím do Prahy.

Vyfasovaný první úsek pro mě znamená stepování pod orlojem už časně zrána. V několika málo okamžicích je mi přidělen balíček s firemními trenkami a trikem a základními radami pro maratónské skauty. Např: „Den před závodem omezte příjem sacharidů.“ Nebo: „Dejte si lehkou večeři a běžte brzy spát.“ Vzpomínám na předešlý večer. Domácí ovocné knedlíky s hromadou cukru a másla, víno s kámoškou, kterou jsem neviděla snad sto let, pozdě v noci borůvky se smetanou (přece se ten zbytek, co se nevešel do knedlíků, nevyhodí) a usínání lehce k ránu. Příručku zase odkládám a slibuji maratónskému Bohu, že příští rok už tu běžeckou etiketu určitě zvládnu. Amen.

Stojím na Staromáku mezi mobilními hajzlíky, od kterých se vine několikrát zatočená fronta a nepříjemný odér. Na sobě ty povinný titěrný trenýrky a slušivou husí kůži. Skoro sněží. Pod triko si radši beru ještě jedno. Kolem mě se hemží tisíce mých běžeckých kolegů. Chvíli před výstřelem je mi sděleno, že budu startovat z první, tak trochu VIP lajny, po boku Martiny Sáblíkové, Lukáše Bauera a několika desítek gazel s čokoládovýma nohama. Dostavuji se na místo určení a pořadatelé mě nekompromisně vyhazují. „Start štafet je až tamhle vzadu, tak abyste tam stihla aspoň dojít.“ Fajn, couvám asi dvě stě metrů. Místo čokoládových gazel se kolem mě shromažďují exhibicionisti v latexových kombinézách, plyšová kráva, mladík v pyžamu, a Indka v sárí.

Když mám konečně správnou startovní pozici, někdo strašně daleko od nás vystřelí a přední řady se dávají do pohybu. U nás vzadu zatím nic. Někdo si kouše nehty a pár nadšenců komicky ťapká na místě a tváří se strašně důležitě. Za pár minut se hýbeme i my. Vyrážím do pražských ulic a nadšeně hltám první kilometr. Svěže přeskakuju koleje a dlažební kostky mě příjemně lechtají do chodidel. Když se dostávám k první občerstvovačce, leží už na zemi pár set kelímků, o které zakopávám jak magor a až po kotníky se brodím jejich obsahem. Podrážky od ionťáku mi lepí ještě zhruba kilák a půl. Taky se zkouším napít, chyba. Na třetím kilometru míjím křoví obsypaná čůrajícími běžci. Dlažební kostky přestávají lechtat a začínají deptat. Čtvrtý kilometr a další čůrající běžci. V těch dvou trikách, do kterých jsem se ráno iniciativně navlékla, je mi nesnesitelné vedro, a tak kličkuju ze strany na stranu podle toho, kde je zrovna stín. Na pátém kilometru vyzrávám nad dlaždičkami a beru to po obrubníku. Koukám, kam nemám a zakopávám o sedícího diváka, nadává rusky. Další a další pánové si ulevují nejen do křoví. Na šestém kiláku křísí zdravotníci prvního odpadlíka a na sedmém další dva. Chlapi stále močí. Vidím ceduli s číslem „8“ a zrychluji, neboť větřím svůj konec. Předbíhám asi osmdesátiletého důchodce. A vidím první ženu, která volání přírody neignoruje. Stojí chudinka zkroucená vedle těch chlapů a snaží se to dělat jako oni. Dav kolem mě se směje, já nemůžu (na to už mi kapacita plic nestačí). A ani nechci. Jednak ze solidarity a jednak proto, že nemá na zádech nápis „Štafety – Relay“ (jako já) a tudíž na desátém kilometru nekončí, ale vlastně teprve začíná. Upřímnou soustrast. Devátý kilometr nebyl značen a já podléhám panice, že se desátého nedožiju.

Konečně ho vidím, Těšnovský tunel. Uvnitř se mají štafety oddělit od zbytku pole a proběhnout barevně značenými koridory. Ráno se mnou mluvili jak s blbcem: „Na ruce máš modrý pásek. Sleduješ modrý koridor, přeběhneš modrý koberec a předáš štafetu dalšímu členovi svého modrého týmu.“ Realita: Auta v protisměru smrdí a pobaveně troubí. V tunelu jsou stovky běžců, ale žádný vzduch. Taky žádné koridory, žádné barevné koberce a vůbec žádný prostor. Tam, kde má dojít k předávce, se ulička zužuje na půlku své původní šířky a za chvíli je zašpuntovaná jako flaška archivního Ryzlinku. Ti, co mají běžet dál, jsou nuceni zastavit a naopak ti, co by je dál nikdo nedostal už ani heverem, jsou davem unášeni ke konci tunelu. Všichni zmateně pobíhají a než nacházejí druhého člena své štafety, mají v nohách další kilometr.

Já mám předat štafetu člověku, kterého jsem viděla jenom jednou. Matně si vybavuji jeho krátké, hnědé vlasy.

Za rukáv mě tahá kdosi v bílém šátku a sápe se po mé levačce, ze které se mi snaží strhnout modrý štafetový pásek. Bráním ho vlastním tělem a k protiútoku připravuji pravý hák. V poslední chvíli si uvědomuji, že bojuji s druhým členem naší štafety. Neměl si brát ten šátek. Z tunelu vybíhá s těžce vydřeným modrým náramkem v ruce a mým válečným pokřikem v zádech. I tak jsme zvládli předávku rychle. Někteří zoufalci hledají člena svého týmu i půl hodiny. Ještě se chvíli kochám neštěstím druhých, pak odevzdávám čip a na ex hltám tři kelímky vody (nevyšlo to ani na dalších občerstvovačkách, takže jsem si všechno lila do výstřihu místo do krku). Mám to za sebou a mířím za světlem na konci tunelu.

Pěšky putuju zpátky na Staromák, kde postává u stolku Martina Sáblíková a není ani trochu zpocená. Klíčí ve mně podezření, že už má za sebou i pozávodní výklus, sprchu, masáž, oběd a nejspíš i kadeřnici. S trenérem Novákem rozebírá, proč neběžela ještě o minutu rychleji. Já jsem ráda, že jsem to přežila.

Před startem jsem se těšila, že se díky svému úseku konečně rozhlédnu po proslulých pražských nábřežích. Jenže si pamatuju jenom ty dlažební kostky. Až se příště zase hecnu, nesmím tolik čumět pod sebe.