Kde jinde pocítit rozdíl mezi dvěma světy, když ne tady? Při olympijském závodě boulařek mě svrběly nohy až u krku.
Kdysi ze startu, teď už jenom z cíle..
Tentokrát o tom, jak mě přejela minulost...
Vzpomínky na boule
Zajímalo by mě, kdo přišel s nápadem závodit na olympiádě ještě dřív, než začne. Černého petra v Rusku vyfasovali snowboarďáci, kteří se na svoje zábradlíčka a skoky vrhli v takovém podivně tréninkovém duchu. Diváci na tribunách byli, ale jímám podezření, že byli tak trochu předplacení. Závod-nezávod zažily den před zahájením i boulařky. Jelo se pod umělým osvětlením, navíc na trati, která slibovala víc držkopádů než čistých jízd, takže tam už se diváků sešlo podstatně víc.
Když jsem se blížila k osvětlené lavině boulí, kterou by kanadští organizátoři mohli těm ruským jedině závidět, rozbušilo se mi srdce. Instinktivně jsem si jazykem přejela všechny zuby, které v uplynulém desetiletí poslušně čekaly na svoje vyražení a přerovnala v báglu na zádech jejich chránič, helmu, kolenní ortézu a páteřák. Sport, kterému jsem věnovala víc než dvě třetiny svého dosavadního života holt zanechal trvalé následky nejen na těle, ale i na duši.
Místo stanu pro závodníky jsem se tentokrát utábořila v mix zóně. Než jsem stihla jednomu novinářskému kolegovi odpovědět, jestli bych si to ještě sjela, utřel mě jiný tím, že by mě pořadatelé akorát zase vymotávali z ochranných sítí jako vždycky. No jo, měl pravdu.
Komická situace vznikala pokaždé, když jsem se přes plot vrhla na nějakou ze svých bývalých soupeřek. Některé dělaly, že mě neznají, ale zdálo se, že jiné mě opravdu rády vidí. Špuntovaly jsme zpovědní uličku a regulovčice měla co dělat, aby se zoufalstvím nerozbrečela. Když se dokodrcala dolů ségra, snažila jsem se na cílové tabuli fotograficky zachytit její údajně nikdy nemizející úsměv. Než do kamery vycenila zuby, tahala mě regulovčice třikrát za rukáv připravena zakázat mi natáčení videa stůj co stůj. Marně jsem jí vysvětlovala, že nenatáčím, ale pouze zaměřuju a čekám.
A pak se to stalo. V záběrech ze startu se mihnul ON. Kanaďan, který mi kdysi zlomil srdce tak, že jsem se ztřískala do němoty jak v americkém filmu. Když jsem si spočítala, že mě k šípku poslal před celou jednou dekádou, stáhla jsem z obličeje ukřivděný výraz a hlasitě se rozesmála. Mého vyšinutého chování si v jiném chlívečku mix zóny všimnul jeho tehdejší týmový kolega a po celých deseti letech, co jsme se neviděli, jsme se rozesmáli spolu. Komentuje pro kanadskou televizi. Kruh se uzavřel. Kdo by tenkrát hádal, že se všichni zase sejdeme a ještě k tomu v Rusku? Já teda určitě ne..
