Limonádový Jouda

„Tak by se mohla jmenovat zbrusu nová kovbojka se mnou v hlavní roli,“ prolétlo mi hlavou, když jsem se uprostřed lesa snažila oběma rukama vyprostit nohu, vcucnutou do obrovského kobylince. Proč letos sakra nemrzne?

Dámu, dramaticky zaseknutou podpatkem v kolejích zrovna ve chvíli, kdy se k ní řítí tramvaj, jsem tedy nahradila já a moje maratonka, zaklesnutá v lejnu. Místo tramvaje se ke mně sunul zavalitý valach s ještě zavalitější jezdkyní na propadlých zádech. V poslední vteřině jsem stačila botu zout a v ponožce se zabořit do sněhu, aby mohl ten kolos nerušeně proplout.

Ono vlastně jakékoliv spojení mě a hospodářské zvířeny má obvykle podobný účinek jako SEMTEX.

Dětství jsem strávila u strejdy na statku. Pamatuju si na prase jako barák, které z chlívku couvalo na dvůr, aby se otočilo. Pamatuju si to drama, když Pepu porcovali na jitrnice i mé prohlášení o vegetariánství, které ale nikdy nevešlo v platnost, neboť se mi jeho zastánce nepovedlo přesvědčit, že čerstvé, voňavé škvarky jsou zelenina. Ale na důvod, proč mě strejdova kobyla kousla do palce tak, že mi zčernal, si prostě nevzpomínám. V životě mě takhle zákeřně kousla jen ona a moje mamka. To když se v regálech začala objevovat opravdická Nutella a maminka mi ukousla kus chleba i s prstem.

Na cyklistickém výletě napříč Alpami mi jedna příslušnice rakouského skotu sežrala bidón i s ionťákem. Vyloženě kráva. O pár let později a opět v rakouských Alpách jsem na soustředění na vlastní kůži vyzkoušela sílu elektrického ohradníku. Odpolední běhání jsme si totiž pravidelně zpestřovali utvářením uzavřených okruhů a zkoumáním účinků elektřiny na lidský organismus. Nebylo to příjemné, ale minimálně naši fyzikáři a kadeřnice z nás museli mít radost.

Tu největší kovbojku jsem ale zažila kdysi na Slovensku, kam jsme s rodinkou vyrazili za cyklistikou. Terén tam byl spíš na base jumping, a tak jsme prochodili Tatry křížem krážem s kolem na rameni. Touha po svezení (NA ČEMKOLIV!) byla s blížícím se odjezdem patrná na každém z nás. Když jsme poslední den míjeli s uštvaným výrazem a bicyklem na zádech koňskou farmu, byli rodiče přešťastní, že můžou caparty poslat na vyjížďku. Vmáčkli nám do dlaně pár peněz a zmizeli.

Ze stáje vylezla zpruzená mylady, hodila po nás helmy, vyšvihla se na koně a houkla: „Tak na co čekáte? Nasedat!“ Kdyby se mě zeptala, kolikrát jsem sama řídila koně, neměla bych jí co říct. Narazila jsem si na hlavu kyblík a bezradně se rozhlížela po žebříku. Báječná a zkušenější ségra mě tomu zvířeti na hřbet dostrkala. V tom na mě mylady mrkla a z kabátku vytáhla bičík. „Ten tvůj se hodně plaší, tak ho vem kdyžtak timhle,“ a bičík mi vzduchem poslala. Při jeho chytání opsalo mé tělo ve vzduchu plynulý oblouk a já v mžiku ležela zpátky ve slámě, jednu nohu stále uvězněnou ve třmenu vysoko nad hlavou. Než jsem zkroucenou nohu vyprostila a vyhrabala se zpátky na neposedný hřbet, mizela mylady s kyselým ksichtem za prvním křovím a ségra ji dychtivě následovala. I vydala jsem se vstříc dobrodružství.

Šlo to dobře, kůň byl jako beránek a na bičík za pasem jsem zapomněla. Pokojnou chůzi po lesní cestě narušil věcný dotaz naší průvodkyně: „Cválat můžem?“ Sestřička na mě prosebně zamrkala a kdybyste viděli tu touhu po cvalu v jejím oku, šli byste i do parašutismu bez padáku. Zvesela jsem zvolala: „Jasně, jdem na to!“ a helmu utáhla tak, že mi řemínek vytvořil několikanásobnou bradu. Od zvířat přede mnou se zaprášilo a byla pryč. To moje šlo pořád jak lemra. Zlehka jsem ho kopla do slabin a nervózně mlaskla. „No tak, Šemíku, nezlob a utíkej,“ přemlouvala jsem toho bídáka a kopla ze všech sil. Šemík zastavil, počkal, až povolím uzdu a vyrazil. V tom, že jsem neudělala okamžitě salto vzad, mi zabránila jen třísla, strachy stažená do křeče.

Když měl kůň za sebou svoji první čtvrtku a já první půlminutu opravdu bolestivé masáže všeho, co je mezi pupíkem a místem, kde se tělo rozdvojuje, povedlo se mi konečně chytnout vlající uzdu. Vítězoslavně jsem jí škubla a těšila se, až zastavíme. Ten zmetek zaržál a pádil dál. Zapnul turbo. Brzy jsme dohnali a následně přesprintovali ségru i mylady vpředu. To už jsem s koňským hřbetem svírala pravý úhel a divoce si šátrala v kalhotách, hledajíc ztracený bičík. V momentě, kdy jsem se rozhodla, že seskočím do blížícího se křoví, závoďákovi došly síly a zastavil. Zatlačila jsem oči zpátky do důlků a usmála se na ségru. Zářila štěstím.

Návrat dolů po sjezdovce všechno završil. S vraníkem jsme to zase jistili zezadu, když se sklon nápadně přiblížil Kitzbühelu. Když už jsem byla téměř vzhůru nohama, došlo mi, že stále křečovitě svírám uzdu, takže mě to táhne koňovi přes hlavu. „Zakloň se,“ potvrdila mi mou domněnku mylady. Jenže uklidnění nepřišlo ani poté, co jsem na koni ležela na zádech a modlila se, aby zase nezačal cválat. A pak prudce sklonil hlavu ke kytce, kterou se právě rozhodnul sežrat. I v lehu na zádech jsem měla uzdu pevně v rukách, takže to se mnou škublo a já tomu zvířeti sjela po zadku za krk a plynule přes čumák až na zem. Zasedla jsem mu tu kytku a v koňských očích se zlověstně zablýsklo. Zbytek výletu jsem došla pěšky s koněm na vodítku a s odstupem času si uvědomila, že to byla nejlepší vyjížďka, jakou jsem kdy zažila.

Od té doby jízdu na koni miluju, a to i přes to, že u těchto tvorů naprosto postrádám autoritu a jsem extrémně alergická na jejich srst. Zřejmě se u mě projevuje nějaká forma napoleonského komplexu a pohled tam shora na prostý lid pode mnou mě naprosto fascinuje.

Tenhle fejeton věnuju ségře za oceán. Niky, za tu dnešní bednu budeš mít toho tiramisu celej vagón!