Kruhy a já - srážka s blondýnou

Někdy je srážka s krásnou, leč hloupou blondýnou horší, než srážka s blbcem.....

Letní přípravu jsme definitivně pověsili na hřebík. Ze štíteckého bazénu už znám každou žábu i každý gram modré skalice - bojovnice proti všemu, co ve vodě plave, včetně nás. Znám i každou bublinu, která mě kdy zachránila od následků poctivého placáka (oční víčka otočená naruby, prasklé ušní bubínky, vodní hladina celoplošně obtisknutá od ksichtu po zadek...) a důvěrně znám i každou trubku na dně nádrže. To když člověk lovil ztracené lyže a v důsledku nedostatku kyslíku si je pletl se zařízením na tvorbu těchto bublin. Letos jsem nebyla zrovna milosrdná k materiálu. Bilancí byly dvě vlastní zlomené lyže a jedno přeražené vázání na lyžích ségřiných. Ve skocích do vody máme sice pro letošek padla, ale naše tréninkové nasazení se nikterak nemění. Kromě každodenních dvou fází doma dojíždím jednou týdně do pražské posilovny za trenérem, který se má snažit udělat z pavouka aspoň jakous takous, trochu svalnatou lyžařku. Snad se mu to i daří, ale pokaždé mám sto chutí ho zabít. Na krku mu visí hodně vrcholových sportovců a v Čechách platí za jednoho z nejtvrdších trenérů vůbec. Petr se jmenuje a když se mu někdo na tréninku vyčerpáním pozvrací, tetelí se blahem. 

Naposledy mě přivítal s ďábelským úsměvem a devítikilovou vestou v ruce. Vestička byla mojí nedílnou součástí skoro tři hodiny a na závěr mi ji Petr vyměnil za těžší, čtrnáctikilovou a smradlavou mrchu a poslal mě ještě na běhátko, kde mi naservíroval největší sklon, abych si to jaksepatří užila. Měl kliku, že už tam nebyl, když jsem se plazila pryč, rána do hlavy čtrnáctikilovým oblečkem by mu mohla slušet. Následných pět dnů jsem byla fyzicky značně indisponována. 

Ještě štěstí, že mám tolik sparingpartnerů. Ono to člověka hned bolí míň, když vidí, jak lezou oči z důlku i někomu jinému. Nejradši trénuju s naší squashovou jedničkou (kombinace Honzy, mě a našich keců Petra naprosto ničí a to nás nevídaně těší). Čas od času se tam trápí hokejisti a velmi početná skupina s pracovním názvem „Kopačky“. Sparťanské trenky, půl kila gelu ve vlasech a v uchu diamant. Na benchi hlavně dobře vypadat, nerozcuchat, nepotit a neunavit se. Většině bych ještě doporučila nemluvit. 
Kapitola sama o sobě jsou cvičící modelky, odměřující intenzitu tréninku počtem dnů, zbývajících do přehlídky ve spodním prádle. Obzvlášť jedna konkrétní mi „přirostla“ k srdci. Blondýnám jsem se nikdy nesmála a všechny ty vtipy mi přišly trapné a morbidní. Teď už ne. Každý trénink po boku téhle slečny je několikahodinovým utrpením pro všechny zúčastněné. Při našem prvním setkání mě dostala seznamem svých hříchů, který na trenéra vysypala ještě mezi dveřma. „Ty vole, včera večer jsem sežrala Horalku a předčírem smetanovou zmrzku, honem to ze mě vyžeň!“ Jal se tedy Petr vyhánět. Hned u prvního cviku se ale slečně zlomil nehet, což si vyžádalo řádnou pauzu. Při každém rychlejším pohybu ji rozbolela hlava a pak se jí udělalo nevolno při předklonu. Jistotou se zdálo být posilování břicha v leže na zádech. „Chyť se za hlavou a zvedni nohy“ poručil trenér. „Jako rukama?“ otázala se blondýnka. Vzápětí se na mě zadívala a vypadlo z ní „Jéééé, sem se tě chtěla zeptat na jedno lyžařský středisko v Itálii“ ....pauza asi minutu...“jenže nevim, jak se menuje.“ Následovala debata na úrovni. Zeptala se mě na ročník narození a když jsem jí ho sdělila, odměnila mě další otázkou, kolikpak je mi let. Dohadování, že Chedar není sýr a Louis Armstrong byl tenista, už mě totálně utlumilo a jen jsem hledala únikový východ. 
Absolutně nechápu, ale všichni s ní mají strpení. Holt je to sice blondýnka, které leccos dochází mnohem, mnohem později, než by mělo, ale na druhou stranu rozkošná, koketní kráska s nohama až na zem a to hodně lidem (chlapům) stačí.
Vždycky, když si to takhle mašíruju na další trénink, doufám, že se s ní u těch činek zase nesrazím. To radši skousnu peprný slovník hordy zpocených hokejistů a pochlapím se s nima!