Jen tak se poflakovat, očumovat hokejisty a cpát se popcornem, je super, ale kvůli tomu jsme ve Vancouveru nepřistáli. Jednou to přijít muselo. Jdeme závodit!!
Sobota 13.2. 2010
Den „D“ přichází…a venku je pořád hnusně. Ještě před snídaní jdu vzbudit nohy skákáním přes švihadlo. Při návratu z posilovny zahlédnu Arnolda Schwarzeneggera a budí se i hlava. Možná riskuju, ale vybíhám za guvernérem takovým tryskem, že trhám olympijský asfalt. Celý VIP hrozen dobíhám s jazykem na vestě a švihadlem omotaným kolem krku a v poklusu tasím pomačkaný plakát, na který už se podepsala nejedna ruka. Ochranka se založenýma rukama dělá zeď, do které narážím a málem padám na zem. Když bodyguardi zjistí, že ode mě Terminátorovi nehrozí nic jiného, než že o mě zakopne, povolují stažené čelisti a ochotně ze sebe dělají stolek. Svalovec mi podepisuje plakát a slibuje, že přijde zafandit.
Blbostí už bylo dost a jde se závodit. Máme štěstí, protože vlastně jenom strašně leje. Mlha se drží pár metrů nad startem. Všechno probíhá takovým fofrem, že ani nestíhám být nervózní (to jsem si myslela). Startuju druhá, a tak se okamžitě po tréninku motám do pláštěnky, měním rukavice a vyrážím na start. Na lanovce mě zaplavuje nervový třes a ve startovní bráně mám pocit, že se snad po....
Chci si prohlédnout plnou tribunu, ale na to není čas a najednou jedu. Škoda, že jsem si nestihla otřít ten rybník na brýlích a jedu poslepu. Aspoň, že ta pláštěnka ze mě spadla a nejsem jako Batman. Kazím první skok, ale bojuju dál a nakonec jsem v cíli. Čas je zase ubohý, ale o to víc jsem si celou jízdu užila a mám z ní víceméně dobrý pocit. S potěšením zjišťuji, že v kalhotách mám stále sucho. Ještě čekám na ségru, která jede čtvrtá a tvořím zácpu ve „zpovědní uličce“ (hyeny novináři prahnou po bezprostředních dojmech). Modlím se, aby se s tím Nikola popasovala a nezradilo ji koleno. Nejede bez chyb, ale přijíždí vysmátá a postupuje do finále. Klobouk dolů! Terka přetáčí horní skok a první boule bere šipkou, je to škoda. Ale má možná největší aplaus.
Začíná finále a cedí ještě víc. Durch mám už i nepromokavou pláštěnku, ale diváci to nevzdávají a atmosféra zůstává strhující. Bohužel jenom když jedou Kanaďanky. Když stojí na startu Nikola, řveme jak na lesy alespoň my. Je nás jenom pět a nejsme slyšet. Po chybě, kterou dělá ségra na spodním skoku se z našeho hloučku ozývá hodně sprostých slov. Vidíme body a ozývá se jich ještě víc. Ale všichni jsme rádi, že to nakonec takhle dopadlo. Ze ségry je národní hrdinka.
Z kopce se vracíme pozdě večer. Jsme mrtví.
Neděle 14.2.
Poprvé za celou dobu nás ráno probudilo slunce. Nevěřícně jsem zírala skrz ušmudlané sklo a mhouřila střídavě jedno a pak druhé oko. Vydrželo mi to hodinu. Zbytek dopoledne jsem jenom tak bloumala a přemýšlela, že olympiáda sotva začala a my už to máme za sebou. Na jednu stranu úleva (že jsem se nepo...), na druhou smutek, že to tak letí. Zvlášť, když člověk takhle blbě bloumá. Odpoledne jeli závod kluci, a tak nás zase čekala hodinová cesta za boulemi. Půlku kvalifikace jsme proseděli v závodnickém stanu a na dvou televizích zároveň sledovali 3 kilometry Martiny Sáblíkové a 250 metrů našich boulařů, kvůli kterým jsme na kopec přijeli. Když vyhrála Martina zlato, provětrali jsme vlajky, zařvali, poplácali se po ramenou, zamáčkli slzu a vyrazili do cíle povzbudit Lukáše. Jel parádně, až na odskočený spodní skok. Přišla tma, přišlo finále, přišel Schwarzenegger. Přišlo všechno, jenom ta voda ne. Když člověk prokouknul halogeny na trati, zahlédl i nějakou tu hvězdu. No je tohle nějaká spravedlnost??
Do vesnice jsme se vrátili před půlnocí, prolítli sprchou a vyrazili do dalekého Whistleru, trochu posedět s přáteli. Spát jsme šli ve tři.
A tak skončil nervák a začal maratón probdělých nocí...
