I mistr tesař...

„No jo, jenže tobě jdou všechny sporty,“ povzdechla si kdysi na přijímačkách kamarádka poté, co se po adrenalinovém pokusu o kotoul vzad poníženě odplazila z gymnastického koberce se zablokovanou krční páteří a přidušeným smíchem porotců v zádech. Já sice s úsměvem a nataženými špičkami protočila všechny povinné prvky sestavy dvakrát dokola a ještě rozradostněně přidala sedm dobrovolných, ale jinak jsem živý důkaz toho, že nálepka vrcholového sportovce nemusí vždycky ukazovat na přirozený pohybový talent svého nositele.

Pevné základy mojí averze k fotbalu byly položeny tupými kadeřnickými nůžkami zhruba před dvaceti lety, kdy jsem ze dveří vyběhla s účesem zvaným „deka“. Maminčinýmu chlácholení, že je tenhle sestřih prudce šik a nadčasový, jsem věřila jenom do chvíle, kdy jsem zjistila, že ho na celém světě nosí už jenom Jarda Jágr. A fotbalisti. Se sílící okudlanou kšticí sílil i můj odpor k té slavné okopávačce, při které se hráči chovají jako hysterické ženské a hráčky jako neurvalí zedníci. Když jsme občas na tréninku hráli fotbal v rámci rozcvičky, nikdo nevěděl, kam se mnou. V bráně mě sotva našli a než jsem doběhla od jedné tyče k druhé, dvakrát jsem se ztratila. Zabránit gólu nedokázalo ani mé bojovné hekání, ani oddané placáky na palubovku, následované hledáním vyraženého dechu. Fiaskem skončil i můj přesun k obraně. I přes to, že jsem vždycky včas zaujala stabilní pózu, okoukanou ze sumó a byla připravena čelit útoku přesně mířeným kopem do holeně, míč se přese mě pokaždé s lehkostí překulil jako přes psí lejno a soupeř za ním pouze nadskočil a kopačkou mi prohrábnul pěšinku.

A pak přišel záblesk naděje a víra, že ve mně dřímají útočnické vlohy. Mrzačit malou holku si nikdo netroufal, a tak jsem ze svého vzrůstu, subtilní postavy a přítomnosti dvou chromozomů X začala těžit. S krvelačným výrazem, pěnou u huby a odhodlaně vypnutým hrudníkem jsem se vrhala proti soupeřům a ti mi uznale ustupovali z cesty. Dlouho jsem podléhala dojmu, že se mě bojí. Matoucí zjištění, že stejný postoj zaujímají na hřišti úplně všichni včetně těch, co hrají se mnou, dalo mému egu pěstí. Mezi bránami se totiž nevznáší strach ze mě, ale o mě, což přináší mému útoku vždycky tu stejně ubohou a neuvěřitelnou koncovku - hra se zastavuje, ofenziva chladne a závěrečný tah na bránu končí těsně před ní, protože nejsem schopná se trefit.

Asi zkusím angažmá v českém nároďáku. Herní styl „počkáme, až soupeř usne a vstoupíme do hry“ je mi blízký, takže hráčsky bych zapadla. K tomu bych zapřela půlku mozku, přiučila se základům simulantství a koupila si gel na vlasy s mokrým efektem. Na tvář bych si nechala vplout výraz alfasamce, do ucha střelit diamant a na biceps vytetovat démona. No a skvlíknout z Messiho propocené triko a groteskně se o něj přetahovat se spoluhráčem, bych snad zvládla taky.

Fotbalovým míčem můj sportovní um bohužel nekončí. Ještě na základce jsem rozjela slibnou baseballovou kariéru. Minimálně ta čepka mi slušela ze všech nejvíc. Jenže pak jsme si jednou házeli na těláku tím kulatým tvrďákem. Spolužačka na druhé straně hřiště poslala míček hodně vysoko, takže jsem měla spoustu času si připravit lapačku a vypočítat, s jakou silou mě baseballák udeří do dlaně. Trvalo celou věčnost, než ke mně doletěl, já tam stála a natěšeně čekala, ruku s rukavicí napřaženou.. a pak mě míček se strašnou silou praštil do nosu, já se sesula k zemi a do lapačky už chytala jen crčící krev.

Totálně levá jsem i na tenis, při němž držím raketu jako podběrák na ryby a odmítám se jí ohánět jinak, než obouruč. Do tenisáků řežu hlava nehlava, dokud je všechny nepoztrácím a každý úder mě vždycky vznese nějakých dvacet čísel nad zem. To ve squashi jsem na tom o něco líp, protože ztratit míček ve skleněném akvárku jde poměrně blbě. Často ho ale pošlu tak nešťastně, že se mi dvojnásobnou rychlostí odrazí přímo mezi oči. Občas taky švihnu raketou sama sebe nebo narazím do zdi.

V bezprostředním ohrožení života se ocitám i ve zdánlivě neškodných sportech, jako je třeba běh, kterému posledních několik měsíců doslova podléhám. To si to většinou takhle mastím po lese, hřbetem ruky stírám nudle a myslím na to, jak budu krásná. A z ničeho nic mi nohy zůstanou někde vzadu a tělo, vábené gravitací, začne klesat. Několik dalších kroků se to snažím vybalancovat a v podřepu a hlubokém předklonu naberu ještě větší rychlost, abych se vzápětí mohla zarýt hubou hluboko do jehličí. Setrvačností popojedu po břiše ještě dva metry, pak natáhnu srolované gatě, spočítám, kolik mě vidělo houbařů a odřená pokračuju dál. Nedokážu si to vysvětlit, ale nejvíc padám v Plzni. Nestává se to tam někomu z vás taky??

Sportů, v nichž jsem sama sobě krajně nebezpečná, je ještě celá řada, ale žádnému z nich se zásadně nevyhýbám. Jenom proto, že mi osud do vínku nepřibalil zrovna multisportovní schopnosti, ještě přece nebudu sedět doma na zadku a vyšívat kapesníky, no ne?