Fantom Stopy

Kdyby se vám někdy na švihu zmrzlou krajinou zdálo, že stopu před vámi zrylo stádo divočáků, vězte, že to bylo úplně jiný prase.

<img src="/4/31/311344/311344_clanok_foto_829.jpg" alt="Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project" />Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project

Loni jsem si k Ježíšku nadělila svoje první, opravdické oblečení na běžky. Po všech těch letech ve volných freestylových hadrech mi sice nějaký ten pátek trvalo, než jsem byla ochotna uznat, že dlouhé elasťáky nejsou druhou kůží nudistů, ale nakonec jsem to v sobě zlomila a přestala se ve stopě rozhlížet po javorovém listu.

A čím jsem se tedy potáhla? V žádném z obchodů jsem nebyla schopná specifikovat, co vlastně chci, takže jsem nafasovala špičkový úbor z vyřazeného závodnického repertoáru. Prvních pár metrů čerstvě ujeté stopy jsem od hlavy až k patě oblepená reklamami nedočkavě zválela hned druhý den. Uznávám, pohled na reprezentantku, vyskytující se víc na břiše než na nohou, mohl být značně matoucí a tímto se omlouvám všem, kteří mě potkali. A to už jsem se čtyřmi pády na pěti kilometrech byla oproti minulosti profík!

Lyžování mě lapilo v jeslím věku a než mi pod okem vyrašila první vráska, prostřídalo se mi pod chodidly hodně prkýnek. Baletky, sjezdovky, boulovky, vodní, travní, virtuální.. ale na žádných jsem se nikdy nechovala tak katastroficky jako na běžkách. Bezpochyby nejlepší výkon jsem na těch vrtkavých mrchách podala v jednom parném létě, kdy jsem v silonových retro hadrech a kousavé hadovce s chrastěním prošoupala celý Harrachov tam a zpět. V zimě už to pak nikdy taková sranda nebyla.

Až do loňska jsem se do stopy vydávala pouze jednou do roka, a to na Silvestra. Když jsme v rodinném kruhu s klistrem na skluznicích opouštěli chalupu poprvé, bylo mi asi osm. Hrdý otec dvou nadějných lyžařek si byl více než jistý, že u JEHO dětí na typu podvozku nezáleží. To se ale šeredně spletl a poprvé musel čelit faktu, že u mě zřejmě došlo k výrobní vadě. Zatímco moje starší a lyžařskými geny přímo obtěžkaná sestra vykroužila loukou pod chatou dva obřáky a s výskotem zmizela v houští, já se ocitla hlavou dolů už několik metrů ode dveří a prala se s holemi, které se mi propašovaly až do kalhot. Po jejich vyproštění následovala celá škála elegantních šipek s několikanásobnými rotacemi lyží všemi směry. Klistr jsem měla až za ušima a vzteklé zarudnutí v tatínkově tváři setrvalo až do Nového roku. První výjezd na běžkách pro měl byl začátkem konce a pokusy v dalších letech tomu rozhodně nepřidaly. Počet bruslařských kroků než definitivně zvítězí gravitace, se u mě zastavil na čísle tři a moji schopnost zabít se na holé rovině zatím nevymítila ani participace širokého okolí. Hůlku mezi nohy už jsem píchla víc než tisíckrát, bohužel ne vždycky jen mezi svoje, a tak často mojí vinou kolabuje provoz ve všech směrech.

Ještě větší problém mám ale s bržděním, a to i přesto, že se pyšním titulem „Nejpomalejší boulařka světa“. Rychlost obvykle snižuji řevem, žel bohu, účinná metoda to věru není. Jednou jsem se ocitla na modré sjezdovce, a to přímo v nejvyšším silvestrovském provozu. Běžky na nohou udělaly z modré, na kterou jsem vjela naposledy v plínách, tu nejtěžší černou mého života. Na vršku kopce a pár metrů pod ním se to ještě dalo. Oblouky nebyly díky nulovému sklonu třeba, takže jsem zvolila sestup přímkou. Rychlost, kterou jsem díky ledovému podkladu nabrala, byla závratná. I vyhrabala jsem v hlavě zasutou vzpomínku na pluh a začala jednat. Nohy, které se mi okamžitě rozjely do rozštěpu, vytlačily z úzké sjezdovky neprůbojnou polskou rodinku a před roztržením mě zachránila až hromada nastrouhaného firnu, která mi dolní končetiny zase sloučila. Následoval pokus o jindy účinný brzdný oblouk, podpořený mohutným výskokem. Odrazila jsem se od ledu pode mnou a vznesla se nad zem. Nekonečně dlouhé hůlky opsaly ve vzduchu velký oblouk a sundaly Němci, kryjícímu se po mé pravici, pokrývku hlavy i s brýlemi. Během klesání jsem otočila běžky na štorc, ale zaručená brzda selhala a následný vozembouch byl více než upřímný. Marně jsem v hlavě listovala fyzikálními tabulkami a snažila se rozpomenout na součinitel smykového tření mezi ledem a šusťákem. Praxe ukázala na jasnou nulu. Natažená na boku jsem rychlostí Bodeho Millera pokračovala dál a rozpřažené ruce s holemi fungovaly jako vysoce výkonné hrablo. Nabrala jsem hystericky řvoucího kloučka i rukavici jeho matky, která se nás snažila zastavit. Sjezdující okolí mi nadávalo všemi jazyky. Někteří uchopili hůlku jako oštěp, ale v harpunování jim naštěstí zabránilo to děcko, zaklíněné pode mnou. Když sjezdovka prudce zatočila, zastavili jsme se v závěji na okraji zatáčky a já se po čtyřech stihla odplazit do lesa dřív, než dorazili rozlícení rodiče placatého caparta. Od té doby vyrážím zásadně jen na trasy s vyváženým poměrem kopců a zkopců, kde mám jistotu, že se zastavím dřív, než dosáhnu rychlosti zvuku.

Teď ještě vychytat tu mázu. Už už si říkám, dneska to bude vono a pak zase houby. Klouzavou klasikou leštím stopu, že je za chvíli jako zrcadlo a nemít hole s pořádnými bodci, sjedu pozadu do údolí, i kdyby to bylo do kopce. A tak těma vytahanýma rukama máznu druhý den o vrstvičku víc a po pár metrech mám z běžek špejle s cukrovou vatou, takže zbytek trasy obíhám s lyžemi v rukou a to mě ne vždycky baví.

Moje averze k běžkování pomalu mizí, ale jestli se na to fakt nemám vykašlat, povalte mi někdo letos pod stromek nějakého plonkového servisáka! SKOL

Moje aktuální lyžařské blogy si můžete přečíst také ve všech letošních číslech SKImagazínu.

http://skimagazin.cz/archiv-cisel/