A je to zase tady. Čtyři roky uběhly jako nic a zatímco kanadský oheň ještě doutná, my už vyhlížíme ten čerstvý, ruský. Plamínek, jež se podíval i do vesmíru a na dno oceánu a tancoval po dlaních samotného Putina. Těšíte se?
Jen co zasedneme k televizním obrazovkám, stanou se z nás zase certifikovaní odborníci na veškeré zimní sportování. Znovu přepneme na režim rozdvojených osobností, kdy ti druzí v nás absolutně bojkotují fakt, že chybovat je lidské a že sportovci lidmi tak trochu jsou. Bez uzardění budeme vykřikovat: „My jsme vyhráli!“ a vzápětí: „Ti blbci Češi to zase projeli!“ a přenosový aparát zasypeme nevyžádanými radami. Sáblíkovou z gauče naučíme bruslit, Bauera konečně pořádně lyžovat a Jágra dávat góly. S rozmazanými vlajkami na lících pak v pozoru precizně odrecitujeme národní hymnu a v notýsku si uděláme první čárku. Kolik jich v našich buzerblocích bude na konci února, je ve hvězdách, a už vůbec nelze odhadnout, kolik z nás bude s jejich počtem opravdu spokojeno. Jedno ale víme jistě už teď. Zase budeme u toho. Ať se děje, co se děje!
Posledně jsem ten tiátr viděla pěkně zblízka. Pocitu, že mně ve Vancouveru nefandil vůbec nikdo, už se asi nezbavím. Naštěstí existuje sebeláska. Nekonečnou cestu temným lesem lanovkou na start jsem si zpestřila hlasitým převyprávěním pohádky, kterak malá boulařka z české dědiny v Kanadě svět dobyla, a místo finálního „amen“ povzbudivě olízla svého nejlepšího kámoše (chránič na zuby). Ve startovní bráně jsem se obouchávala hůlkama, až jsem připomínala Filipínce o Velikonocích a nejen sama sebe rozhodila výkřikem: „To dáš!“ Svět jsem nedobyla. U bufetu s klobásami se počas mojí jízdy udělaly fronty a při projíždění cílem jsem vzbudila spícího kameramana Eurosportu.
Když stála na startu ségra, opřela jsem se do toho z plných plic. Fanoušek na levoboku nelenil, roztočil řehtačku a šlehnul mě s ní po hlavě. Vzhledem k javorovým listům, červenajícím se na jeho tvářích, jsem si jistá, že ségře nefandil. Asi toužil po moci. Po mocných přípravách jsem po fanouškovské stránce těžce nezvládla ani start svého vyvoleného. V jeho sprinterský den nahoře v horách jsem dole u moře nechtěla nic podcenit, a tak mě s kuropěním nastartovaly dva budíky. Z balkónu jsem ve spěchu strhla naši umolousanou vlajku, natáhla stejnokroj s kolečkama a se snídaní v kapse vpadla do plechového autobusu, jehož řidič se ten den poprvé probral. Ještě ve městě jsme jednou tankovali, dvakrát stáli v zácpě a třikrát zabloudili. Z luxusní časové rezervy se stala hra na náhodu. Ve Whistleru na parkovišti mě regulovčík s ukazováčkem v nose a absencí jakýchkoliv náznaků gramotnosti nahnal do autobusu, jedoucího na sjezdy. Během pobíhání pod kopcem a pátrání po tentokrát správném vozidle, mě několikrát chytla za rukáv chtivá kanadská ruka s cílem obrat mě o kolečkové hadry. Dodnes lituju, že jsem v poplašném nahánění svého milovaného neprojevila vášnivějšího podnikatelského ducha a nestřelila za nabízenou sumu (nehorázně vysokou) aspoň podvlíkačky. Když jsem se celá říčná zjevila na stadionu, seděl už můj sprinter zkroušeně před buňkou a špičkou boty se rejpal v pilinách. Samým rozčilením jsem mu ještě vynadala, že se nedostal do finále a já jela do hor zbytečně.
Jinak mám ale běžkové fandění v malíku. Prvním závodem, který zcela postrádal mou jinak neochvějnou nezaujatost, byl sprint na mistrovství světa v Liberci. Večer před akcí jsme s tatínkem stvořili fandící zbraň hromadného ničení. Sestávala z bytelné plechové piksly od whisky, hromady železa a pár metrů kobercovky. Uvedení přístroje do chodu vyžadovalo perfektní souhru síly a širokého rozkročení, když se ale železné matky uvnitř trubky jednou rozhýbaly, vydržely v plechu kroužit bez dalšího zásahu poměrně dlouho. Během kvalifikace jsem zjistila, že svým fandidlem ženu kupředu nejen závodníky, ale i ostatní diváky, kteří mi po krátkém předvedení aparátu s ťtukáním na čelo ochotně přepouštěli své pozice. Mimo jiné jsem se tak seznámila se svou potenciální tchýní, jíž moje plechovka skoro vyrazila zuby. Dodnes mám před očima ten šokovaný výraz, co jsem to asi za zmetka.
Aleš se probojoval až do finále, já se na oplátku profandila na tribunu pro speciální hosty. Ti distingovaně podupávali do rytmu svého dechu, občas zašeptali „pojď“ a když to bylo jó dobrý, odvázali se přidušeným zavýsknutím. Držela jsem se dlouho, ale když se můj srdce šampión zjevil v cílové rovince, byla všechna kontrola ta tam. Roztočila jsem plechovku do plných obrátek a začala na to umrtvené panoptikum ječet: „Fanděté, vy suchoušové! Dyť je to Čeeeech!“ V mém vyvedení zabránila ochrance jenom rychlost, s jakou jsem vypálila do cíle za svým hrdinou. Hlučnou škatulí jsem si vyklestila cestu až do mix zóny, kde jsem se s červenofialovým skvrnitým obličejem (nával adrenalinu) a kalhotami na půl žerdi (překvapená, leč pomalá ruka pořadatele při průletu zátarasami) rozverně zařadila po bok vystajlované televizní reportérky. Jakmile se ten chudák sprinter zjevil v uličce, nedala jsem mu šanci na přítomnou dámu zapůsobit a trapně se mu pověsila na krk. Poté, co jsem svoje sólo ještě završila usmrkaným polibkem, zasypaly Aleše vedle gratulací i soucitné pohledy (těch bylo víc). Od té doby se držím zpátky, způsobně čekám a počítám i s variantou cílené ignorace.
Na svýho favorita už se zkrátka nevrhám. A to i přesto, že už jsem taky vystajlovaná reportérka a klidně bych si to mohla dovolit. Na olympiádě se ale stejně asi vrhnu. A vy fanděte, suchoušové! SKOL
Pro SKI magazín
