Deer Valley - pro lyžaře ráj, pro boulaře peklo

Místo, kde spíš potkáte indiána na lyžích, než snowboardistu. Těm je sem totiž vstup zakázán..

Po závodě v Mt.Gabriel nás čekal přesun do amerického Deer Valley. A tyhle přesuny se nikdy neobejdou bez problémů. Letadlo Nikoly, Radka a Aničky, které mělo namířeno nejdřív do Chicaga, odlétalo o 2 hodiny dřív, než moje, které to mělo vzít přes Detroit. I tak jsem jela na letiště už s nimi, přeci jen mám občas při kontrolách pech. Náhodou nemívám tak špatné nápady. Tentokrát mi přepážka totiž nevyšla a její strážkyně po mně hned nekompromisně chtěla peníze za 3 kg, které měla navíc moje taška. Poprosila jsem paní o minutku strpení, že to vyřeším. Tak mi popřála hodně štěstí a odešla na oběd. Zjevně nevěřila, že minutka bude stačit...a nebo hodně rychle jí. Z příručáku jsem vytáhla lyžáky a nacpala ho oblečením z tašky. Zbylou nadváhu už jsem ukecala u jiné přepážky. Sice jsem sbírala po podlaze trika, kdykoliv jsem potřebovala vytáhnout pas a lyžáky se v ruce pronesly, ale ušetřila jsem 100 dolarů.

V Detroitu jsem měla mít na přestup něco málo přes hodinu. Když jsme tuto hodinu stále ještě čekali na ploše v Montrealu, můj klid se rozplynul. Ale aspoň mi bylo teplo. Nikola v jiném letadle stojícím o kus dál sice vyfasovala EXIT, ale tyto dveře zůstaly hodinu otevřené, takže to měla i s výhledem na čištění vrtulí a pořádným promrznutím gratis. Štěstí, že byli stále na zemi. Do Detroitu jsem tedy dorazila s velkým zpožděním a aby toho nebylo málo, zasekly se dveře, kterými nám měla být podána naše příruční zavazadla. Šla jsem se zatím zeptat, který gate už možná naposledy vyvolává moje jméno k odletu do Salt Lake City, což byla chyba. Zpátky mě už nepustili, prý jsem opustila bezpečnostní zónu. Nakonec jsem se ale i já dostala ke svému příručáku a doslova přelétla celé letiště, protože můj gate byl samozřejmě až na druhém konci. Letadlo jsem stihla jen tak tak. Ani nečekali, až se připoutám a už jsme stoupali. I přes všechny patálie mi do Salt Lake City dorazily všechny věci. I když zvláštním způsobem. Taška kroužila na páse spolu se zavazadly z Atlanty, lyže údajně přilétly ze St.Louis a příručák se dokulil z Denveru. A protože mi přišlo všechno, musela jsem si půjčit vozík. Většinou ho jen popadnete a jdete, ale tady za půjčení ještě vysolíte 4 dolary. A když vozík vrátíte, vypadne vám z mašiny za odměnu celý čtvrťák! Šťastně jsme se našli s Radkem, zmrzlou Nikolou i Aničkou a vyrazili směr Deer Valley. Stav sněhu se skoro blížil současné situaci na Liberecku, ale během našeho pobytu svítilo sluníčko. Alespoň něco nám zpříjemňovalo ten vražedný kopec, na který boulaři nadávali už v roce 2002, kdy se na něm jel olympijský závod. Trať je tu vždy dost prudká, ale nic si nezadá s její délkou. Když stojím na startu, sotva tam dole najdu Radka...tehdy je strašně maličký! Ještě, že dobře vidím a on má tu nepřehlédnutelnou bundu. Po prvním můstku už netrpělivě vyhlížím ten druhý a většinou přemítám, jestli ho třeba nezapomněli postavit. Ještě nikdy nezapomněli, jen ho pokaždé už moc nevnímám a nohy melou z posledního.

Stejně jako v Kanadě, i v Deer Valley byly boule jeden led, jen s tím rozdílem, že tady nás čekaly 2 závody. Nejdřív byly na řadě singly. Co se týče startovního pořadí, chci to mít vždy co nejrychleji za sebou, jenže to mi až podezřele často nevychází. Startovala jsem poslední.. V jízdě jsem chytla trochu krizi mezi můstky a objela pár boulí obkročmo. Radek se mnou do večera nemluvil. Nikole se v kvalifikaci opět zadařilo, ale ve finále ji nějaká nepřátelská boule pod prvním můstkem vykopla ven z trati. Od té doby byl Radek naštvaný na ségru. Večer jsme zalezli do venkovní vířivky a jen doufali, že teplo, které z ní stoupalo, neuvolní tu masu sněhu ze střechy nad námi. Dopadlo to dobře a druhý den nás čekal večerní trénink na dualy. Nikolu jsem moc nestihla sledovat, protože jsem měla co dělat sama se sebou, ale snad jí to šlo skvěle. To, co jsem tam však předváděla já, bylo skoro na Oscara za nejlepší komedii. Každou chvíli jsem se někde kutálela a střídavě navštěvovala oplocení na pravé i levé straně tratě. S Nikolou to nakonec asi taky nebylo tak slavné, protože po pár jízdách Radek řekl, že půjdeme radši spát a pořádně natrénujeme až nazítří v tréninku přímo před závodem. Obě jsme měly „štěstí“ na losování a musely jsme změnit trať. Naděje, že se do toho v těch třech tréninkových jízdách před závodem zase dostanu, vzala brzy za své. Nejdřív jsem na horním můstku hodila čistý bok. Při další jízdě jsem pro jistotu k můstku ani nedojela a v té poslední už sice ano, ale zase bez lyží, které mi vypnuly o pár boulí dřív. Do závodu jsem tedy nastupovala značně nervózní. O to větší bylo mé překvapení, když jsem ho nepokazila a dolů se dostala bez větších problémů. Nikola si se svou novou tratí také poradila na jedničku a čekaly ji večerní duálové boje. S Aničkou jsme jí vytvořily asi první dvoučlenný fanclub na světě a snažily se přeřvat stovky Američanů kolem nás. I přes dohodu s Rakušany (za hlasovou podporu Nikoly podpoříme my jejich Margaritu Marbler) však zůstávali Američané v přesile. Nikola se držela statečně a probojovala se až do boje o 3. místo. Sama nevím, odkud ty síly ještě vyhrabala, ale tento boj vyhrála. Smekám, je to vážně paní lyžařka! Všichni jsme si vychutnali vyhlášení, Nikoly pódium, radost, smích, únavu a dokonce ohňostroj a kolem půlnoci se vrátili „domů“. Také jsme si mohli gratulovat k přežití závodů bez zranění, zdejší trať znamenala konečnou pro mnoho závodníků a záchranáři se rozhodně nenudili. Opět následoval adrenalin ve vířivce (a led na střeše to zase vydržel) a trocha spánku.

Ranní balení se protáhlo na celé dopoledne a já došla k závěru, že s nadmořskou výškou se musí zvyšovat i objem oblečení. Na tašku jsem si musela sednout, lehnout, stoupnout a několikrát poskočit, než jsem ji zapnula. A to i přes využití Aniččiny váhové rezervy. Na rozdíl od nás letěla zpátky do Čech, a tak jsme s ní domů poslali poměrně dost věcí. Co se týče letišť, ani tento den pro mě nebyl zrovna šťastný a naše pokračování do Vancouveru bylo mnohdy k smíchu...nebo spíš k pláči?