… „Pozdravila“ mě tuhle jedna babka, vykukujíc z velkého kontejneru před naším domem a zlostně si odplivla. Byla to Romka. Čuměla jsem, to je fakt, ale kdyby se tam hrabal kdokoliv jiný, čuměla bych úplně stejně.
Možná je to náhoda, možná si Romů díky mediální masáži poslední doby víc všímám a možná jde o určitý druh vlastenectví, neboť jsem ze severu, odkud jsou hlášeny největší nepokoje. Původně jsem se do tohoto tématu vůbec nechtěla pouštět, ale vlastní zážitky mě nutí vyjádřit svůj názor.
Jela jsem před pár dny autem a na malé křižovatce při vjezdu na hlavní se proháněla tlupa romských dětí na bruslích a kolech. Zastavila jsem a čekala, až se děti rozestoupí. Ty se k tomu neměly. Z hlavní silnice k nám zatáčelo auto, za volantem paní středního věku s vlídnou tváří a ustaranými vráskami kolem očí. Taktéž zastavila a s puštěným blinkrem čekala. Děcka se stále honila po křižovatce a blokáda provozu jim zjevně dělala radost. Paní, za kterou se mezitím utvořila pěkná kolona, nervózně troubila, já taky, auta na hlavní zrovna tak a dětské skotačení nabralo na divokosti. Začínal to být pěkný cirkus. Jeden malý klouček, mohlo mu být tak osm, na sebe vzal funkci regulovčíka, akorát místo černobílých hůlek na nás namířil své vztyčené prostředníčky. Další kluk na kole mi začal zběsile přejíždět před autem sem a tam a smál se, až z bicyklu skoro spadnul. Mimoděk mě napadlo, že jsem dlouho nebyla v zoo. K fuckujícímu regulovčíkovi se přidaly dvě rozkošné, copaté holčičky. Nevědomky jsem otevřela pusu a vědomky zamkla dveře. Paní se opřela o klakson a pomalu se rozjela, děti neděti. Ty nakonec s těžkým přemáháním ustoupily trochu stranou, nechaly nás projet a za námi křižovatku zase neprodyšně uzavřely.
Jak daleko zajdou příště ty čerstvé, malé dušičky, které by teď měly trávit čas pouštěním draků a čtením pohádek? Bát se bandy usmrkanců a zamykat se před nimi v autě přece není normální!
Osobně proti Romům vlastně vůbec nic nemám, naopak. Obdivuji jejich kulturu, líbí se mi, jak rodiny drží pohromadě a muži ochraňují své ženy. A všichni bez výjimky přímo božsky zpívají! Jedině romská píseň, plná emocí, mě dokáže dojmout, rozesmát i rozbrečet zároveň. Romové jsou navíc krásní a temperamentní lidé, což jim můžeme jenom závidět.
Ale mám z nich prostě strach. Ráda se například dívám na cizí lidi (jakékoliv) a přemýšlím o nich, ale v momentě, kdy míjím romskou partu, zabodnu oči do chodníku a snažím se být neviditelná. Když jsem totiž jako malá jednomu Romovi zvědavě pohlédla do očí, aniž bych ještě vůbec něco tušila o problému rasismu, vyštěknul na mě zlostné „nečum!“ A mohla jsem si gratulovat že to bylo bez fyzického trestu. Pak se mi to stalo ještě několikrát a já se dívat přestala. Jenže i přesto, že se od té doby křečovitě držím a při procházení kolem Romů fakt nikdy nevidím kromě svých bot a vajglů nic jiného, mě stejně už mockrát zasáhlo ono obligátní a neohrané „co čumíš??“ A já se nikdy neodvážím vzhlédnout a odpovědět, že ve svých botách už jsem si díky nim vypálila očima díru. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že i v dnešní době, naplněné myšlenkou pomoci druhým, porozuměním a touhou po světovém míru, si v případě setkání s několika Romy zachráním krk jedině tehdy, budu – li držet hubu, i když jsem jimi tázána, ani očkem o jediného z nich nezavadím a ani rukávem se o ně neotřu. Bohužel, ani dělat mrtvého brouka mnohdy nestačí.
Rozhodně netvrdím, že jsou všichni stejní a pokud potkám milého člověka, se kterým si rozumím, je mi úplně jedno, jestli je takový a nebo makový. Občas si vzpomenu na základku, kam do vedlejší třídy chodila romská dívka Zuzka. Byla chytrá, kamarádská, veselá, vždycky čistě oblečená a dokonale připravená na každou hodinu. Občas se kolem ní přehnal některý z deváťáků s palbou nadávek do „černý huby“ a pak, uspokojen svojí mocí, šel a čmajznul prvňáčkovi svačinu. Což dokazuje, že charakter člověka neutváří jeho barva pleti, ale to, co se naučí od svých nejbližších. Pak nastoupil do Zuzčiny třídy další Rom. Milan byl často špinavý, agresivní a ze všeho propadal. “Kamarádů“ měl hodně, protože každý, kdo si troufnul Milanovi oponovat, dostal pěstí a z cesty mu šli i mocní deváťáci.
Nemám tendence dělit svět na „romské zlo“ a „ostatní dobro“, ale uvědomila jsem si, že od základky jsem potkala žalostně málo slušných Zuzanek a víc než dost nenávistných Milanů.
Skoro mi přijde, jakoby všechno to, co se poslední měsíce děje nejen na severu Čech, Romy pouze motivovalo k dalším šarvátkám, rvačkám a divočinám. Jsem přesvědčena, že společně vedle sebe mohou žít všechny krve, národy, rasy i barvy světa, stačí jen chtít a trochu srazit hrany své ostré hrdosti. Myslím si i to, že jsme všichni ochotní žít společně s Romy vedle sebe a neodsuzovat je za jejich povahu a přírodní temperament, pokud však budou i oni dodržovat určitá pravidla. Ale stojí o to vůbec? Nebo by nejraději zůstali na celém světě sami a s nikým se o něj nemuseli dělit?
Žádné univerzální a správné řešení asi nikdy nikdo nenajde. Romové jen tak nepřijmou fakt, že pro lepší život musí přestat nadávat a začít pracovat. Ohánět se diskriminací a řešit všechny konflikty násilím, pro ně bude ještě dlouho pohodlnější. Nám zase bude celou věčnost trvat, než uznáme, že i mezi Romy existují spořádaní a slušní lidé, kteří s námi skutečně chtějí žít a ve směšné početní přesile nás nezmydlí pokaždé, když se jim podíváme do očí.
