Letošní zima je nabitá. Všichni lyžníci bojují o tituly světových šampionů, fasují pugéty a kousají do medailí. A měli by si to náležitě užít! Bez ohledu na podvozek totiž každý z nich jednou projede posledními metry svojí kariéry.
<img src="/3/32/323393/323393_clanok_foto_953.jpg" alt="Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project" />Ilustrace: Tereza Průšková / Bytegang Project
Kdo to neviděl, jako by nebyl. Mezi bránami obřáku se tenkrát zjevil mamut. S duněním zdolával blyštící se ledové plotny a bojoval o holý život. Místo oštěpů na něj mířily objektivy foťáků. Ve startovní bráně bylo vidět napětí, po dvou zatáčkách dětinská radost a pár metrů před cílem překvapivý stín stařecké senility a hrůza, že se tam nedoklouzá. Cestou zdravil slavný Didier své přátele, s některými si plácnul, jiné neplánovaně objal, aby se o ně zastavil. Jeho boj o důstojné slezení ledové hory na prehistorických fošnách bez hran trval několik dlouhých minut, až s rozvibrovanými kotníky, uvězněnými v kousavých fuseklích a řemíncích starého vázání, konečně protnul cílovou pásku. Zpod retro baretu mu na kulaté bříško dopadla kapka potu. I přes omezení druhohorním materiálem předvedl král sjezdu tradiční parádu s vykopnutou lyží a široce se usmál. Z batohu, se kterým chodí moje babi po horách, vytáhnul svůj slavný blembák s Ovomaltinou a vrhnul ho mezi lidi. Ještě, že někoho nezabil! Do cíle přiběhla parta stěhováků a nahodila si šampióna na ramena. Byla to krása. Jak se Didier Cuche předváděl na vražedných kopcích, tak se taky loučil. Zářivě a s noblesou.
Osušila jsem slzy dojetí, z televize setřela pár nudlí a ve snaze zadusit svůj žal cukrem, se zakousla do třetí tatranky. To moje rozlučka by večerní zprávy coby „borec na konec“ rozhodně neuzavřela. Stalo se to v únoru před dvěma lety. Já a moje nemožnost máme tedy výročí.
V boulích během let roztála všechna sranda a bylo načase začít ji hledat jinde. Rozhodla jsem se dojet sezónu na pohodu a k pompéznímu rozloučení s těmi několika málo fandy mého zoufalství využít repete úspěšného svěťáku v Mariánských Lázních. Týden před vyhlíženou derniérou jsem v rozryté německé trati zakopla o šanci na poslední slušný výsledek. V kvaldě jsem skončila, světe div se, druhá a zdálo se, že na sklonku kariéry to ještě jednou zacinká. „Zase se jednou vydrápu na jinou bednu, než tu od piva, na kterou doma lezu, abych dosáhla na pojistky,“ zasnila jsem se.
Před finále nám bylo dopřáno luxusu jedné tréninkové jízdy. Kolem zmrzlých boulí se začali scházet diváci, posilněni sobotním obědem. S kručícím žaludkem jsem stanula nad spodním můstkem. Někdo přede mnou vystřihnul salto a v hloučku přežraných Němců to údivem zašumělo. „Počkejte, až se vám předvedu já!“ Namachrovaně jsem se odpíchla, v úctyhodné výšce otočila špičkový kotrmelec a po dopadu se oddala pocitu hvězdy. Obdivný pískot se vzdaloval a já si až příliš pozdě uvědomila, že nejenom, že stále jedu, ale že jedu prasecky rychle a navíc po patkách. Poslední boule mi dala jasně najevo, že se s kariérou rozloučím dřív, než bylo v plánu. A že moje rozlučka nebude jako ta Didierova. Místo přátel jsem prudce objala časomíru a místo helmy s Ovomaltinou jsem do dění v cíli vrhla uslintaný chránič na zuby, který nevydržel přetížení a samovolně opustil mou ústní dutinu. Terén byl podobný, jako ten ve Schladmingu, jenže na rozdíl od ladně se klouzajícího Didiera, já na průhledný led dopadla z několika metrů přímo na svůj šokovaný maximus gluteus.
Pak už mi všechno splývá. Nevím, jak došlo k rotaci, ale ležím na břiše a uši mi drásá kvílení jak z protržené duše na traktor. Zděšeně zjišťuji, že to já. Chci se nadechnout, nejde to. Chci přestat kvičet, nejde to. Chci umřít, ach jo, nejde to. V krku mě píchá vlastní kostrč, místo páteře mám zřejmě matrjošku. Klečí u mě trenéři, jeden se náramně baví mým zvukovým projevem a prosí mě, ať toho nechám, jinak se smíchy počůrá. Druhý se mě snaží povalit na záda a já se mu marně snažím svým vytím odpovědět, že na zádech se dusím. Než mě za šos dotáhnou po ledu mimo cílový prostor, ztrácím dech celkem šestkrát, ale vrací se mi barva. Po dvou hodinách přemlouvání sama sebe, že mi nic není, mě barva zase opouští. Jedeme do nemocnice.
Nekonečný příběh v čekárně ukončuje sexy elegán v bílém plášti. Barva se mi vrací. Ne nadlouho. Vede nás do ordinace, kde čeká scvrklý doktor se zažloutlou zubní protézou. Ošahává mě jak slepec basu a vedle mých nářků vesele ignoruje i páteřák, který mám stále na sobě. Suneme se na rentgen. Tam mi fotí prsa a triumfálně šermuje snímkem. Žádná zlomenina, jsem simulant. Ani já neznám nikoho, kdo by si kdy zlomil ňadro.
Fasuju růžové piluky a pokyn, že to mám rozhýbat. Na hotelu se strnule přesouvám do sauny, večer dělám na parketách kolíbky. Druhý den mě kamarádi oblékají a vyrážíme na lyže. Z brufenu je mi blivno a vidím dvojmo, a tak srabácky vzdávám start. Chci být fit na svěťák v Čechách. Odpoledne nasedáme do auta a po čas desetihodinové jízdy blahořečím svému namakanému vnitřnímu stabilizačnímu systému, který mi umožňuje vyrovnávat zatáčky bez hnutí. Křečovitě žmoulám svůj „šťastný kaštan“, jak kdyby mě snad měl spasit. Ďoura v tuzemské komunikaci mi talisman tvrdě vyráží z ruky, což mě totálně vykolejí. Nedbaje výkřiků zděšených obratlů padám do mikrobusové uličky, po břiše se plazím mezi lyžemi a nohami svých spících kolegů a zběsile šátrám ve tmě. S úlevou tu pitomou hnědou kuličku nacházím, ale zpátky na sedadlo už nevylezu. Pozdě v noci mě trenér mezi dveřmi předává vyjevené mamince. „Ježiš ty seš zelená,“ vyhrkne místo pozdravu. Nemám sílu jí vysvětlit, že barva zůstala v kapse pláště přitažlivého německého medika. Ráno se pro jistotu zastavuji u našeho známého doktora, aby měla maminka klid. Šmahem mě posílá na CT. Z nemocniční postele volám ségře, aby mi přivezla pyžamo a kartáček. Volám jí znovu, ať se na kartáček vykašle, s trojicí prasklých hrudních obratlů stejně nesmím vstát a vyčistit si zuby.
K vysněné derniéře tedy nedošlo. Opona mi hulvátsky spadla na hlavu ještě před aplausem. Má to ale i svoje pozitiva. Didier si bezprostředně po ukončení kariéry vysloužil přezdívku „lyžařský důchodce“. To mě potkat nemůže, protože drtivá většina lidí si myslí, že stále závodím a slyšet o mně není jen proto, že mi to stále nejde. Jsem tedy něco jako yetti lyžařského světa. Všichni ví, že existuju, ale opravdu jistý si tím není nikdo. SKOL.
