Nevím, jak jsem se na startu toho brutálního běhu do vrchu ocitla, ale bezpečně si pamatuju, jak mě hlavní organizátor několik týdnů předtím opíjel na baru tequilou. Musím se konečně naučit říkat NE.
V oparu mexické pálenky jsem odkývala svou účast v nejextrémnějším tuzemském štafetovém závodě a zcela omylem se tak vetřela do společnosti elitních běžců, majících políčeno na nejvyšší vrchol Beskyd. Moje lyžařská zadnice se vždycky vozila do kopců lanovkou a přiložit tentokrát půlku k dílu se jí od začátku příčilo. I vypracoval jí můj drahý, který se běháním momentálně živí, slibný tréninkový plán. Návrat do nucené dřiny vrcholového sportu byl podobně intenzivním zážitkem jako srážka s kombajnem, ale mělo to i své výhody. Přestala jsem se u svých osamocených výběhů zšeřelými lesy bát úchylů. Můj velrybí nářek při chytání dechu a opratě z nudlí, svůdně omotané okolo krku, by totiž každého chtivého Průšu spolehlivě odradily. Po měsíci sprintů jizerskými kopci měla nabýt má fyzička jasných obrysů. Nabyla jich akorát spodní polovina těla a malé mi najednou byly i fungl nové kecky.
S přifouknutým zadkem a tou stupidní touhou zase si něco dokázat, jsem stanula za startovním mlíkem, nataženým přes rozblácené fotbalové hřiště. Ve zbývajících minutách byli představeni největší favorité a co čert nechtěl, také všechny odvážné ženy. Bylo nás pět. Poté, co si mě tísicihlavá divácká saň patřičně prohlédla a kriticky zhodnotila moje růžové trencle s nápisem „I love tennis“, někdo vystřelil a stádo očipovaných kotníků mi začalo valchovat hřbet. Nasazené tempo mě nepřekvapilo. Ono mě přímo šokovalo! Hrozen šílených běžců a čtyř ještě šílenějších běžkyň se mi začal vzdalovat po první stovce, která by i na Bolta byla moc a na jeho periferii mě držel jen přísný dohled fandů extrémního trápení, pokřikujících „Jedem! Jedem!“. Jak já bych Jela! Jela! Stočení trasy zpět do hulákajícího kotle na hřišti mi vehnalo slzy do očí a vyhnalo tep na maximum. „Vole čum, co to je za turistku? To je ta Sudová, ne?“ Výsměch dvou pivních mozolů na kraji cesty mě ještě na okamžik katapultoval zpátky do stáda. Pak se kapradím mihla poslední podrážka jednoho z nadšeně dusajících soupeřů a mně začalo šestnáct kilometrů samoty. První myšlenka na to, že už nemůžu, mě dostihla záhy. To ze mě ještě občas vylétlo zřetelné „ty vole“ a balvany velikosti terénního kočárku jsem přeskakovala s nucenou lehkostí. Pak to začalo stoupat.
Z průdušnice se mi rázem stala vuvuzela, plašící zvířenu celých Beskyd. Někde na druhém kilometru měla přijít vražedná sjezdovka. Těšila jsem se, protože tam není ostuda přejít do chůze. U mě to byla rovnou chůze po čtyřech. Přidušený vítězný vzdech, když jsem se vydrápala nahoru, nahradil zoufalý vzlyk, když jsem zjistila, že se běží zase dolů. Na občerstvovačce v ostrém sjezdu jsem si nalila všechen ionťák mezi rozdriblovaná prsa a když už byl seběh delší, než předchozí výběh, začala jsem hledat rozcestník. Nový, téměř kolmý stoupák, který se zjevil přede mnou, mi jasně odpověděl. Pak už si toho moc nepamatuju. Kus před cílem se sklon narovnal, to jsme obíhali Lysou kolem dokola. Nevedla tam žádná cesta (a žádnej blbec by ji tam ani nehledal). Šněrovala jsem po imaginární pěšině s trávou po uši jak plzeňský štamgast a když jsem se po čase zjevila zase na cestě, plné svěžích turistů, vyděsilo mé vzezření nejednoho z nich. Řvali po sobě „Bacha běžec!“ a hýbali se přitom podstatně rychleji, než já.
V posledním krpálu jsem poprvé od startu opět potkala své soupeře, zvesela kráčející zase dolů. Bojovně mě povzbuzovali. Odměnou jim byl můj dávivý reflex. Pár metrů před cílem jsem nevybrala zatáčku, zbloudila a k nekonečným dvěma hodinám přidala ještě pár pikantních vteřin. Během držkopádu přes cílovou pásku se přede mnou zjevil velký rozmazaný flek – naše padáčkářka. Poslintala jsem jí botu a předala štafetu.
Upsat se k účasti v extrémním ADRENALIN CUPu byla extrémní blbost ... kterou ale za rok určitě udělám znovu.
