Básníci hadr

Okouzlující Štěpán Šafránek přišel o iluze jenom ve druhém díle Básníků. Já o ně přicházím celý život.

Obula jsem sedmimílové boty a udělala další životní krok. Na státnice jsem mířila s pocitem, že mě nemůže nic překvapit a nerozhodilo mě ani zjištění, že čtyřstránkový tahák na tělocvik se mi do silonek nevejde. Jenže už ráno jsem na cestě mezi botníkem a autem okusila zradu sametové lodičky, jež několikrát samovolně opustila moji pravou nohu. A tatáž černá elegantní mrcha mi hned na prvním kruháči ukázala, že svým podpatkem se pod brzdovým pedálem umí zaseknout opravdu fest.

Jestli si někdy otevřu obchod s obuví, budu vždycky vystavovat pravačku i levačku, aby byly vytahány (a vyšisovány) rovnoměrně.

Do školy jsem přijela se zpožděním sobě vlastním a střídavým braním schodů po dvou a následnými návraty pro botu, jsem si výrazně prodloužila rozparek na sukni. V domnění, že je státní závěrečná zkouška něčím slavnostním a až posvátně vážným, jsem si dokonce namalovala nehty a držíc se tipů z časopisu, oblažila svoje brvy dvojitou vrstvou řasenky. S hořícími tvářemi a opocenýma rukama jsem vpadla do učebny, připravena obhájit svoji bakalářskou práci stůj co stůj. Tváře mi vychladly a ruce uschly, jakmile za mnou zaklaply dveře. Na zdi bzučel starý dědeček projektor a u stolku znuděně seděli dva profesoři-pohodáři a baštili koláčky. Těžko jsem skrývala své zklamání nad vážností situace, která byla směšně malá. Během mého výkladu se pánové bavili o golfu tak hlasitě, že jsem je musela napomenout. Otázka ze Sportovního managementu, kterou jsem si k obhajobě vytáhla jako bonus, se jim zdála moc lehká, a tak mi ji vyměnili. Do nové jsem se zamotala a vrátili jsme se ke staré. Když mi začala ona odlehčená atmosféra vyhovovat, byla jsem z učebny s koláčky a starým projektorem vržena do sterilní učebny s tabulí a lihovými fixami. Rovněž starými. A pak začalo peklo.

Otázka z ekonomie se mi zdála přijatelná až do chvíle, kdy jsem předstoupila před zkoušejícího. Nevím, kterým koncem napřed tento člověk to ráno vstal, ale hlavou to rozhodně nebylo. Po tom, co sjel vyčítavým pohledem moji velkou levou a ještě větší pravou botu, odstartoval palbu svých otázek. Nejdřív to štípalo jako z praku a já svojí blbosti čelila se vztyčenou hlavou. Pak už to byla vzduchovka a brzy po mně pan profesor házel granáty. To když vyměnil zákeřné otázky za ještě zákeřnější a rýpavé urážky. Stála jsem před svými kostrbatými grafy, ve kterých byly osudové chyby (a které jsem nenašla, ani když jsem k tomu byla několikrát vyzvána), v ruce svírala ten vyschlej liháč a rozdýchávala svoje fiasko. Po dokonalém zesměšnění jsem aspoň pečlivě smazala tabuli a na tváři pana trapiče se poprvé objevil úsměv.

Po hodině na chodbě, kdy jsme čekali na verdikt, vyrazila komise mé tři kolegy a zbytku stroze oznámila: „Vy ostatní jste bakaláři, gratulujeme a nashle.“ Bylo vymalováno. Sundala jsem boty, bosky došla do auta a místo na promoci šla na punk rockový koncert.

Napadlo mě, po kolikáté v životě už jsem takhle přišla o iluze? A před očima mi hned vyvstalo několik okamžiků, které vskutku významně ovlivnily mé pozdější vnímání života.

Ve školce jsem si vyhlédla ženicha a budoucího otce svých dětí. Jmenoval se Martin Bobek a zubů taky moc neměl. Když se šlo na procházku a paní učitelky spojovaly jednotlivé dvojice plastovými kroužky, drželi jsme se s Bobíkem vždycky jednoho. Tohle princátko se nezaleklo ani mojí první pusy, ulepené od dýňového kompotu a náš vztah vypadal nadějně. A pak mi tenhle Bobek bez skrupulí vpálil, že kuci, fotbal a holky, co maj zuby, sou lepčí. Bum! Když mi bylo asi deset, vzala mě ségra jako povinnou zátěž na vodák se svou třídou. V nových neonových elasťácích a slunečních brýlých s mašinkou, jsem se rozhodla sbalit jejího spolužáka. Pořád se nechytal a pak jsem zahlédla svůj odraz v zaplivaném okně jedné hospody a procitla. Nemohla jsem uvěřit, že ta promaštěná kobliha, kterou zespodu rámují dvě bradičky a z vrchu místo vlasů jakési zplihlé chmýří, je můj obličej. Jakékoliv pokusy o flirt jsem odložila na příštích deset let. Od té doby mám hrůzu ze zaplivaných hospod a ve výjimečných depresivních obdobích mě tenhle obrázek stále budí ze snů.

Tu největší ránu do zad jsem však dostala, když mi narostl můj bujnější hrudník. Nejdřív jsem to brala jako fajn změnu, ale v momentě, kdy jsem pochopila, že opravdu nejde o dočasnou záležitost, jsem se nekontrolovatelně rozbrečela. A moje milá maminka to zazdila slovy: „Jó, děvenko, bude hůř!“

Napadlo mě, že to nejlepší pro naše děti by bylo nechat je dospívat v nějakém útulném, světotěsném akvárku a vypustit je až po dosažení plnoletosti. Přišly by o všechny iluze najednou, ušetřily si tak opakované trápení a podpořena by byla i přirozená selekce. Šok z dnešního světa by totiž rozdýchali jen ti nejsilnější.