Roky letí a Londýn se chystá na olympiádu. A já mám pocit, jako bych se z té svojí poslední vrátila teprve včera. Ještě teď ze mě crčí voda, když se přeždímu v pase, z ponožek sypu slámu z naší trati a tělem mi projede zvláštní mrazení, když si na ten cirkus vzpomenu. Přesně po dvou letech se s vámi o tu vzpomínku podělím a prostřednictvím svého olympijského deníku, který vznikal ve volných momentech mezi povinnostmi profesionální sportovkyně a zvracením nervózní amatérky, vás tam na chvíli vezmu. Deník se stal součástí knihy Zlatý a bronzový Vancouver.
Tak tedy..
Čtvrtek 4.2. 2010
Odlet z Ruzyně byl srandovní. Během chvíle byla hala plná oficiálně oděných nadšenců a z modro-bílo-červených kroužků až oči přecházely. Hromadami kufrů, tašek a Jardovo hokejek se prodírali novináři, snažíc se toho pro sebe urvat co nejvíc a blesky šlehaly ze všech stran. Nejvíc v kurzu byla ségra, Michal Březina a Churas…ze mě si fotili jenom batoh s plandajícím maskotem. Bagáž skoro strhla váhy a byli jsme rádi, že nemusíme nic platit za kila navíc. Během letu ucpaly konverzující hrozny lidí obě uličky a letušky musely tu naši bandu trochu usměrňovat. Trochu dost. Zakázali jsme si spát, abychom se líp vyrovnali s časovým posunem. Ale v posledních čtyřech hodinách letu vytuhlo celé letadlo, zřejmě i s pilotem. Marně jsem z okna vyhlížela řeku Hudson. Ve Vancouveru na letišti začalo u pásu č.25 losování Sportky. Šance na výhru byla vysoká. Na páse kroužily desítky identických tašek, jejichž čísla se styděla někde vespod, ale i přesto jsme si každý našel to svoje.
Ve vesnici nás přivítalo neskutečné množství dobrovolníků se zkřečovaným úsměvem. Kolem půlnoci jsme se konečně dostali do pokojů. No, jsou to trochu holobyty. Lino, telka, kuchyňka bez spotřebičů a bez nádobí a jeden gauč, ale aspoň nám nikam nic nezapadne. Vůbec nechápu lampu, která visí uprostřed hlavní místnosti asi metr a půl nad zemí. Myslím, že než odsud odjedu, budu mít boulí doslova plný zuby. Postel v pokoji sice vrže, ale je pohodlná. Tak hurá do ní…a ve dvě mě vzbudí kamarád jet lag.
Pátek 5.2. 2010
Nejvíc času trávíme v jídelně. Na jídlo si nemůžeme stěžovat, spíš na přežrání se několikrát denně. Nebýt papírového nádobí a plastových příborů, je to úplná klasa. Ale co bychom neudělali pro ekologii! Blíže se seznamujeme s Michalem Březinou a jeho trenérem. Jsou oba fajn, už od druhého dne děláme blbosti (a ostudu) a láme se ve mně utkvělý názor na sexuální orientaci krasobruslařů.
Dnešní bilance čítá tři čelní srážky s lampou. Taky jsme podnikli dlouhou procházku po pobřeží. Odpoledne za mnou přijel z Whistleru Aleš. Nejpříjemnější zážitek dne. Sem ho vezl řidič kaskadér, takže byl zelenej jak sedma a mluvil ještě míň, než obvykle. Viděli jsme se asi dvě hoďky a už se zase sáčkoval do busu zpátky k nim. Jsem zvědavá, jestli tohle bude chtít ještě někdy absolvovat. Vzácní si asi zůstaneme nadosmrti.
Zajímá vás, co bylo dál? ...
