Jsou tu Vánoce. Za okny se rozsvěcují stromečky, ve školkách a školách se sborově chystají do Betléma, ulice září tisíci světýlek a z obrazovek útočí Popelka na dvanáct způsobů.
V kuchyních to voní a na každém kroku jsou nastražené talířky s cukrovím. Nebo ne?
Věřili byste, že můžete být pozváni na adventní návštěvu a nedostat ani jeden jediný vanilkový rohlíček? Perníkové prasátko? Linecké srdíčko? Já taky ne. A přece. Bylo to tak traumatizující, že mě to přimělo prostudovat problematiku cukroví v českých domácnostech dopodrobna a pokusit se zamezit zklamání kohokoliv dalšího. Na základě posbíraných zkušeností jsem sestavila stručnou taxonomii vánočních pekařů, která by vám mohla pomoci v rozhodování, kam na návštěvu jít a koho letos vynechat. Abyste nenaletěli jako já.
Moji rodiče jsou kupříkladu takzvaní Hromadiči. Tito pečou na Vánoce obrovské množství cukroví, které pak během adventu uvolňují po mikroskopických dávkách, aby zbylo na lednovou dovolenou v Alpách. Tam pak ještě za tmy vyráží na sjezdovku, kde řádně dřou, aby mohli v jedenáct bez výčitek usednout na apartmánový balkon, kam před polednem dopadá nejlepší slunce. Kafe, slivovice, severský thriller a cukroví. Je v tom vyšší princip. V tomto momentě se zastavuje čas, utichá tání ledovců, planeta se přestává točit. Must have zážitek dnešní uspěchané doby, takže Hromadičům fandím!
Naproti tomu Pohodáři cokoliv upečou, nabízí beze zbytku ještě teplé ke konzumaci a tváří se blahosklonně až do Štedrého dne, kdy s vyjedenými krabicemi působí u stromečku jako chudáci. Pohodářů moc neznám.
Pak tu máme Hazardéry. Podle digitálně vedeného pečícího plánu si nasyslí patnáct druhů cukroví, jež pustí do oběhu třiadvacátého večer s výpočtem, že to pojede až do Štěpána. Jenže v tuto chvíli jsou už všichni tak přesycení od Pohodářů, že cukroví vydrží nejen do Štěpána, ale dokonce až do Otýlie, která slaví na konci ledna a rozhodně vyvolává v lidech otázku, jak moc otylí si můžou dovolit letos být.
Rebelové. Všichni chtějí být jako oni, ale mají mizernou morálku. Rebel upachtěnými hospodyňkami u plotny přímo pohrdá. Nepeče, nejí a v ušetřeném čase chodí do divadla, na masáž a cvičit.
A pak jsme tu my. Outsideři. Cukroví bychom mít chtěli. Hazardérů patnáct druhů by bylo fajn. Pohled na šťastně zaplácnuté strávníky v jakýkoliv den i hodinu by nás hřál u srdce. Část zásob bychom pečlivě schovali na dovolenou a v přestávkách pečícího maratonu si klidně s chutí skočili na Louskáčka a do fitka. Jenže my nemáme čas. Ani peníze. A už vůbec ne energii. Co ale máme, jsou děti specifického věku, které jako by se uměly množit a zase slučovat přímo úměrně naší nemožnosti. Na společné pečení se těší o chlup víc než my. Těsto na perníčky znásilňují tupou stranou vykrajovátka na pětkrát, než se konečně povede udělat z hvězdičky střapatého invalidu. O permanentním umisťování formičky přímo do středu rozváleného těsta snad ani nemá smysl psát. Perníčků vznikne málo, protože většinu těsta ty holomci sežerou. A zbytek spálím, když jim pak na břiše obětavě přidržuji termofor. Na zdobicí polevu padne tucet bílků, aby kreativní proces uspokojil vysoké nároky čtyřleté umělkyně, co miluje pohřbívat perníčky zaživa. A já pak ty bílé, lepkavé hromady, v nichž se někde schovává původní záměr, odlupuju ze stolu placatým nožem dlouho noci. Na další druhy cukroví není prostor. Mohla bych děti poslat k babičce, ale ta potřebuje péct.
Každá máma to miluje, o tom žádná. Ale cukroví zkrátka nemáme. Takže jestli na vánoční návštěvě očekáváte ochutnávku, k nám prostě ještě pár let nechoďte.
Jinak si ale Vánoce užijte nejlépe, jak dovedete! S cukrovím, i bez něj.
