V zenu

Když jsem se v pubertě snažila za pomoci genů, osudu a věcí mezi nebem a zemí přesvědčit zainteresované, že dělat ze mě lyžařskou akrobatku může mít stejné dopady jako vyvíjet zbraň hromadného ničení, víte, co mi odpověděli?

Když nemůžeš, přidej víc! A tak jsem se pochlapila.

Vždycky mi na sjezdovce byla zima. Mých čtyřicet kilo i s lyžemi neuhřály ani vášeň ke sportu, ani mládí. Ale přesvědčila jsem samu sebe, že je to jen pocit. Blbému nastavení mysli jsem nakonec věřila i v momentě, kdy mi z omrzlých prstů slezly nehty. Z každodenního vyčerpání po tréninku jsem si udělala večerníček, bez něhož nešlo usnout. Modřiny a šrámy jsem brala jako originální doplňky, co mě odliší. Něco jako tetování. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem z kopce vždycky odešla po svých. I s přetrženým kolenním vazem. Naraženými játry. Nebo se zlámanou páteří. Nosila jsem pyramidový opasek, rozkrok u kolen a skákala na lyžích salta. Takovouhle drsňačku ze mě udělali! Ještě, že jsem pak potkala většího chlapa, než jsem byla já sama. Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo.

Během deseti let posportovní rekonvalescence jsem se naučila používat řasenku, koketně ukazovat nohy a brečet. Ale moje vytrénovaná mužská stránka se stejně pořád cpe na scénu. Někdy se to hodí. Třeba když se rozhodnete sama natáhnout betonovou stěrku. Nebo uběhnout maraton. Vždyť já ve svém chlapském období dokonce unesu krumpáč! Někdy to zase přichází vyloženě nevhod. Například když se snažíte porodit dítě. Po dvou pokusech zakončených řeznickým fiaskem vím, že heslo “co nejde silou, jde ještě větší silou“ v tomto vrcholně ženském oboru prostě neuplatním.

Zcela se vymanit z naučené mužské podstaty mi ještě chvíli potrvá. Ale raritní záchvěvy ženskosti už dávají tušit, že ona tam opravdu někde bude, ta křehká madona. Jako malí archeologové ji z nánosů testosteronu pomalu vyhrabávají moje děti. Už ji naučily vařit, doopravdy se bát, děkovat tam nahoru a neošívat se při narozeninové oslavě plné jednorožců. A když na to půjdu moderně, vyloupne se brzy celá. Mělo by prý stačit zařadit do běžných dnů pravidelné chvilky pro sebe. Nejdřív jsem vsadila na domácí jógu a běhání. Poté, co i desátou sérii ásan v řadě ukončil po pár minutách pronikavý výkřik z koupelny “Vykakánóóó!“, jsem jógamatku definitivně sbalila. Běhání zatím zdrženlivě přešlapuje v kolonce “TO DO“. Než po práci sjedu pravidelné kolečko vyzvednutí dětí, přípravy svačiny, večeře a snídaně na další den a vyslechnutí, čím manžela naštvali v práci dneska, je půlnoc. Nestíhám si ani zavázat kecky, natožpak vyběhnout! Ale taková ledová sprcha, kterou se trestám za každé nové ráno, by se teoreticky dala považovat za první vlaštovku. Když teda pominu fakt, že celý zamýšlený rituál hlubokého dýchání, zahřívání organismu a splývání s přírodou v jejích křišťálově čistých vodách se mi díky rannímu rodinnému šrumci smrsknul na dvacet dřepů s kartáčkem v puse a několikavteřinový test, zda nám i dnes teče voda.

Ale makám na tom. Moje nejnovější chvilka pro sebe mající za úkol pozvednout z prachu tu zakopanou madonu, se nazývá meditace. Pro svých patnáct minut míru zkušeně volím obědovou pauzu, když jsou děti ve školce. Ha! To jsem hlavička! Funguje to báječně. V momentě nejhlubšího pohroužení do svého nitra zásadně zahajuje pracovní pauzu i můj muž, rovněž vydělávající z domova. Zatímco já zhluboka dýchám a soustředím se na své čchi, on si s rachotem dělá kávu, hledá oběd, vyklízí myčku a opakovaně vykonává potřebu s otevřenými dveřmi. Asi do zásoby. Ale já se nevzdám! To není můj styl. Akorát se budu muset pochlapit.

Pro Ona Dnes