Já si myslím, že poprvé od doby Marie Terezie, která u nás zavedla povinnou školní docházku, nastal okamžik, kdy by se zavření škol stalo záslužným činem, na který historie nezapomene.
Škola je sice základ života, ale jen v době, kdy neřádí pandemie. K čemu nám budou různé semafory a chytré karantény, /které jen potvrzují lidovou moudrost, že i chytrák se spálí/, když od začátku školního roku bylo uvedeno do provozu stovky množíren pro bezpříznakové koronavironosiče rozsévající po české kotlince nebezpečnou nákazu. A to nemluvím o temné předpovědi parazitologa Flegra, který předpokládá, že může koronavirus zmutovat v zabijáka dětí a mladistvých. Já jsem vůči fake news celkem imunní, ale vůči poplašným zprávám, založených ovšem na empirických znalostech, nikoliv.
Já si myslím, že poprvé od doby Marie Terezie, která u nás zavedla povinnou školní docházku, nastal okamžik, kdy by se zavření škol stalo záslužným činem, na který by historie nezapomněla. Navíc, i kdyby se nenašel žádný nový odvážný docent Maďar, školy se beztak brzy zavřou. Je to stejně neodvratný proces, jako že na podzim začne padat listí. Nejprve, jako vládní semafor, se listí zbarví do žluta, pak do červena a pak se snese na zem. Nakonec zůstanou jen holé větve připomínající křivolaké pařáty kostlivce. Už teď, sotva školní rok začal, se třídy a postupně celé školy zavírají. A i ty, které zatím fungují, stále více připomínají holubník. Ještě nikdy nebylo tak snadné se beztrestně ulít z vyučování jako nyní. Už není zapotřebí sníst školní křídu nebo si vymýšlet nějakou složitou historku o pohřbu pratetičky. Stačí jen dvakrát zakašlat a je to. A bude hůř. Také se může stát, že místo žáků budou ze školy utíkat učitelé. Zvláště pak ti starší a ne zrovna nejzdravější. Z žáčků školáčků se stanou obávané bezpříznakové bytosti, před kterými je dobré mít se na pozoru. Stačí jeden nemocný učitel a celý učitelský sbor půjde do karantény. Takový způsob školy by se nejenom mně zdál poněkud nešťastným.
Kacířské myšlenky člověka většinou napadají v nějakých výjimečných situacích, jako je právě ta nynější. Kladu si otázku, jestli škola v klasické podobě, kterou už dvě století známe, je až tolik životně důležitá. Když bych si dal na povzbuzení odvahy dva panáky whisky, možná bych řekl, že je dokonce anachronismem. Nebyl jsem rozhodně špatným žákem a později studentem, ale řekl bych, že devadesát procent vědomostí, které jsem si za osmnáct let studia musel napěchovat do hlavy, mi k ničemu nebylo.
Třeba za mě ještě existoval předmět zvaný krasopis. Tak ten si mohu strčit za klobouk. Když si vzpomenu jak jsem se jako přeučený levák trápil se sklonem písma,/které se už dnes stejně nepoužívá/, říkám si, jestli to stálo za tu námahu. Cizí jazyky se učily způsobem, díky němuž jsem krátkodobě ovládal několik minulých a budoucích časů, ale nedokázal bych se domluvit ani s francouzským hotelovým portýrem. Blanokřídlý hmyz se změnil v mouchy ještě ten rok, kdy jsme ho měli ve školních osnovách. Z fyziky jsem měl sice jedničku, kdežto poškolák Franta čtverku, ale o dvacet let později mi udělal veškerou elektriku na chalupě a já mu tak mohl akorát podávat nářadí a přidržovat dráty. O dějepisu raději ani nebudu mluvit. Interpretaci našich dějin, zvláště od roku 1945, za kterou jsem dostal několik jedniček, bych nyní oznámkoval slovy písně Vlasty Rédla „eště včil sa stydím, eště včil sa stydím, co jsem všecko tropil.“
Vsadím se, že i když se školy zavřou a výuka bude prováděna ,jak se dnes říká, distančně, svět se nezboří a děcka nezhloupnou. Říkám, čím dříve, tím lépe. Faktem ale je, že jsem nikdy neřídil žádnou velkou korporaci. To uznávám.
