Mohl to být obyčejný nákup v hypermarketu, ale nebyl. Zalomil se mi klíč v zámku u kola. Od tohoto okamžiku jsem se stal divným člověkem. Trvalo to skoro hodinu.
Sobotní poledne mělo vyvrcholit asijskou specialitou. K zapití už jsem měl nachystané speciální japonské švestkové víno zvané ume-shu jako pověstnou třešničku na dortu. K čemu mi však bude ume-shu, když nemám sójovou omáčku – základ asijské kuchyně. To jsem celý já. Naštěstí v Lidlu právě končil asijský týden. Sedl jsem na své trekingové kolo /zajet si pro 200ml. lahvičku sojové omáčky autem jsem považoval za trestuhodnou rozežranost/ a vyrazil do místního obchodního centra.
Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco mimořádného stát. Stojany na kola jsem našel hned vedle hlavního vchodu. Stačilo spojit bytelnou konstrukci stojanu s mým trekem pevným lankem a zamknout. Stačily mi dvě minuty, abych našel příslušný regál s asijskými specialitami. Pokladny jely naplno. Prodavačka mi podala volně slosovatelnou účtenku EET a poděkovala za útratu v horentní výši třiceti pěti korun. Teď jen nasednout na kolo s pocitem, že švestkovým vínem budu mít co zapíjet. Otočil jsem klíčkem a půlka mi zůstala v ruce. Druhá půlka zaplňovala štěrbinu bezpečnostního zámku. Ocelové lanko se během setiny sekundy změnilo z poslušného sluhy ve zlého pána. Kolo mi přestalo patřit. Samozřejmě mi patřilo dále, ale nikoliv v očích těch, co vycházeli z hypermarketu. Zkusili jste jen tak stát u zamčeného kola, ke kterému nemáte klíč? Brzy si začnete připadat přinejmenším jako zlodějíček, který chce ukrást tachometr. Po dalších vteřinách, kdy nic neodšroubujete, začnete připomínat zvlášť úchylného voyera, kterého vzrušuje pohled na bicykl. Situace v daném okamžiku neměla řešení.
Jako spráskaný pes jsem se pěšky vrátil domů s lahvičkou sojovky. Za všechno může ta má nepraktická akurátnost. Klidně jsem mohl pro jednou použít worchester. Zas tak moc by nestalo. Nebo jsem si mohl otevřít vepřovou konzervu a místo protivně naslálého ume-shu si k ní dát vychlazenou dvanáctku. Teď abych někde v domě našel festovní kleště nebo pilku na železo. Ať jsem přemýšlel jak chtěl, lepší nápad, než přecvaknout lanko zámku, mne nenapadal. Volat o víkendu zámečnickou pohotovost byla čirá šílenost. Všichni byli na koupališti anebo nakupovali v Lidlu, Kauflandu či Hypernově. Poradit jsem si musel sám. Po delším úsilí jsem našel jemně vroubkovanou pilku na železo či spíše na želízko. K listu pilky bylo přišroubováno takové malé umělohmotné udělátko sloužící jako rukojeť. Kdysi jsem tuto polohračku levně koupil za pár korun. Tím budu „krást“ své vlastní kolo aspoň půl hodiny. Básník by napsal, že doba byla těhotná ostudou. Pravděpodobnost, že mé dobrodružství skončí zásahem policejní hlídky, byla zhruba stejně vysoká, jako že ani dneska pršet opět nebude. Abych neskončil v cele předběžného zadržení, nesměl jsem zapomenout vzít si sebou občanský průkaz a možná i nějakou větší finanční hotovost potřebnou na zaplacení kauce. Hrozily i další varianty. Drzá krádež za bílého dne na místě, kde každou minutou projdou desítky vedrem zneurotizovaných zákazníků, by mohla vyvolat i lynč. Ještě štěstí, že se nerad opaluji. Snědá barva obličeje by mi věru nepomohla. Pak jsem si vzpomněl, že asi přede měsícem mi kamarádi ke svátku z legrace darovali pomněnkově modré tričko s velkým nápisem -Slušní lidé-. Moje maskulatura, na rozdíl od většiny slušných lidí, byla toliko prostřední, ale snad by stačit mohla. Tričkem bych alespoň mohl vyvážit nepříznivý dojem, že kradu kolo, tím, že nemám rád komedianty, kteří znevažují státní vlajku. Se sevřeným žaludkem /hlad mně dočista přešel/ jsem se vydal vstříc svému osudu.
Na parkovišti aut ještě přibylo. Ze samočinně se otvírajících dveří s rachotem vyjížděly přeplněné nákupní koše jako útočící tanky. Tak do díla. Vytáhl jsem pilku a začal pižlat bužírku. Než se dostanu na kovové jádro, budu už stát opřený rukama o kapotu policejního auta, pomyslel jsem si. Nedělo se však nic. Kolem nadále bez zastavení drnčely vozíky. S vrzající pilkou sotva viditelně se zakusující do lanka jsem si připadal, jako nějaký lýkožrout, který je pod rozlišovací schopností spěchajícího davu. Pot mi začal téci z čela proudem. Oni mně tu snad nechají uštvat. Jak však šly minuty, tak jsem nějakým šestým smyslem začal cítit, že se za mými zády něco děje. Však to znáte – někdo se dívá. Kdyby to byl jen někdo...
„Vole, vsaď se, že je tu někde skrytá kamera.“
„Nebo je to nějakej blb.“
Takové a podobné hlášky nevěstily nic dobrého. Komentátoři, aniž by zasáhli, však nakonec odešli. Ano, přesně to teď potřebuji. Klid na práci. Oni se mně totiž bojí. Krást kolo v pravé poledne tupou pilkou může jen zdrogovaný magor, který zoufale potřebuje prachy na psaníčko s pervitinem. Ne každý touží po ceně Michala Velíška. Takových je jen pár a ti většinou neberou útokem sobotní hypermarkety. Ani zavolat policii by nemuselo být bez následků. Však víte, jak to chodí. Nakonec by magorovi prokázali jen poškozování prakticky bezcenného lankového zámku se zalomeným klíčem. Kdo dokáže, že chtěl odcizit i kolo? Dostane jen napomenutí, zatímco oznamovatel bude mít celý zbytek života za krkem mstícího se psychopata. S modrým tričkem -Slušní lidé- bych také mohl klidně být i nějaký extravagantní performer, který chce jen provokovat. K čemu je občanská odvaha, která skočí na špek nějaké nastražené nachytávce?
Zbýval mi poslední dva drátky, když mi někdo zezadu lehce poklepal po zádech.
„Pane, to kolo je vaše?“
Otočil jsem se. Odvážlivcem byl starší pán opírající se o francouzskou hůl. Tak přece se někdo našel. Po těle se mi rozlila až trochu zvrácená úleva. Všechno se začalo vracet do normálních kolejí.
„Je to moje kolo, pane. Podívejte..“ Vytáhl jsem polovinu klíče. „Druhá polovina je v zámku.“ Někdy se má akurátnost také k něčemu hodila. Měl jsem nezvratný důkaz o své nevině. Znáte to, jak se u kumpánů vyplácí záloha. Vezme se stodolarovka a roztrhne vejpůl. Druhou půlku zadavatel odevzdá, až zakázka bude provedena. Pán s holí přiložil oba kousky klíče k sobě. Pak pokýval hlavou.
„Jo. V pořádku. Už nejste divnej.“
„Jen jsem si zalomil klíč.“
„Zalomený klíč je pořád lepší, než zalomené srdce.“
„Ne zalomené. Říká se zlomené. Zlomené srdce. To mám už šest měsíců od doby, co mi odešla žena. Od té doby si obědy vařím sám.“
Přátelsky jsme se rozloučili.
