Z blogu lift asistentky

V noci, když už nikdo nejezdí výtahem, mám času habaděj. A o tom bych chtěla něco zajímavého napsat. Třeba, že kabina jede nahoru. Dějí se však mnohem divnější věci.

    Pracuji jako lift asistentka. Takových, jako jsem já, je už mnoho. Souvisí to s modernizací výtahových zdviží. Ty nové nebo renovované jsou, jak jste si jistě všimli, mluvící. Každá z nás má na starosti jeden výtah. Já jsem lift asistentka nejnižší kategorie. Obsluhuji čtyřpodlažní výtah na jedné nové bytovce. Mé zapracování trvalo pouhé dvě hodiny a už jsem mohla na první směnu. Můj úkol spočívá ve sdělování těchto oznámení : Kabina jede nahoru, kabina jede dolů, první podlaží, druhé podlaží, třetí podlaží, čtvrté podlaží. Má kolegyně, se kterou se střídáme ve službě, mi řekla, že o tomhle těžko mohu psát nějaký zajímavý blog. Prej z toho nakonec akorát chytnu vysoký tlak a nízkou karmu. Vcelku asi má pravdu. Málokdo z vás ví, že více než devadesát procent času výtah v čtyřpodlažním baráku nedělá nic. Jen stojí. V noci je to až na palici. To ovšem nemluvím o plesové sezóně – to se naopak lift asistenky a taxikáři namakaj až do ranních hodin. Akční situace někdy nastane i tehdy, když si začnou s výtahem hrát haranti. Tu bezmoc, kterou vždy cítím, nikomu z vás nepřeji. Pohlavek jim dát nemohu, okřiknout je nemohu, zavolat jejich rodiče nemohu. Jediné, co mohu, je, že těm harantům oznamuji kabina jede nahoru, druhé podlaží, kabina jede dolů, první podlaží, kabina jede nahoru, čtvrté podlaží...a tak pořád dokola, než je to přestane bavit anebo je někdo z dospělých napomene. To je hroznej děs, tohle....

   Tak a už je to tady. O čem dál povídat. Na tomto místě skoro každý namítne, že přece žádné lift asistentky neexistují, že to všechno zastane hlasový automat. Logické by to bylo, ale to bychom nesměli žít v Matrixu. Já bych správně neměla ani naznačovat, ale řeknu jenom tolik. V dnešní době to, co vypadá jako stroj, je ve skutečnosti člověk a ten, o kterém si myslíte, že je člověk, není ve skutečnosti tak docela člověk. Já třeba jsem člověk, ale jako lift asistentka jsem zcela neviditelná. Děje se to na tak strašně jednoduchém principu, až jde jednomu mráz po zádech. Radši se mě na nic neptejte, stejně bych vám nedokázala rozumně odpovědět. Stala jsem se součástí paralelního světa, ale prdlajs vím, na jakém principu pracuje a kdo ho řídí. Jsem úplně na tom nejnižším stupínku s výhledem, že mne jednou přeřadí do patnáctiposchoďového věžáku, ale to bude asi můj profesní strop. Vyšší ambice ani nemám. Vůbec třeba nezávidím klukům, co pracují na hlavním nádraží v Praze jako oznamovači příjezdů a odjezdů vlaků. Ti během dvouhodinové směny / více by ani nezvládli/ prakticky nezavřou ústa. Když do toho všeho přijdou hromadná zpoždění a neplánované odklony, stane se, že občas některému hlásiči tzv. jebne v hlavě. O tom se samozřejmě nikde nepíše, to už si to Ti nahoře ohlídají. Naposledy jeden hlásič v Brně hl. nádraží zešílel z přepracování a místo aby nahlásil : nevstupujte do kolejiště, dokud vlak nezastaví, nahlásil : nevstupujte do kolejiště, dokud se vlak nerozjede. To byl tehdy velký průšvih. Víte i mne, která jsem na nejspodnější šprušli, občas napadne, jaký má moje práce vlastně smysl? Každý přece ví, že kabina jede nahoru nebo dolů, tak proč jim to vlastně oznamuji? Jo, to jsem si myslela až do chvíle, kdy jsem místo kabina jede nahoru řekla, že kabina jede dolů. To byste měli vidět! Oni ti lidi si vsugerovali, že opravdu jedou dolů, ačkoliv fakticky jeli nahoru a všichni se pozvraceli, jako na horské dráze. Ústředí tenhle incident nezaznamenalo a díky tomu jsem nedostala padáka, ale už nic podobného nezkouším.

Teď tak koukám, že o své práci lift asistentky jsem pověděla vlastně všechno, ale o paralelním světě málo. Se mnou je to tak. Díky tomu, že mne Matrix zaměstnal, vím, že paralelní svět existuje. Proto si všímám detailů, které někdo jiný, byť chytřejší než jsem já, přehlédne. Třeba proč stále více chlapů nosí za uchem taková divná naslouchátka? Nevěřím, že by bylo tolik hluchejch. Takových podivností je více. Například ve sportu sokolí oko či videorozhodčí. O tom však někdy příště.