Můj daňový poradce mi řekl, že pokud by se můj pes mentálně přetransformoval v kočku, nebudu muset za něho nic platit.
První vlaštovka zpochybňující zdánlivě věčnou pravdu, že kočka není pes, tentokrát nepřilétla z kosmopolitní Prahy, ale z Dolní Lhoty, která se nachází v podhůří Jeseníků. Jeden z místních, zatím jen v žertu, oznámil místní samosprávě, že jeho pes momentálně prochází krizí identity a necítí se být psem, nýbrž kočkou. Z toho důvodu neuhradí poplatek za psa. Chachaři ze severní Moravy, kteří se navzájem běžně „ po chlapsku“ oslovují dámským přirozením / které pokud je s tvrdým „y“ bylo vyškrtnuto ze seznamu prvoplánových vulgarismů / se tomu všemu jen zasmáli a jelo se dál. Můj daňový poradce se specializací na osobní bankroty mi však řekl, že teď, kdy tato perlička pod čarou doputovala do Prahy a do Brna / hlavní to Mekky českého soudnictví / , je otázkou času, že všechno bude brzy jinak než bylo. Dolní Lhotou to jako legrace začalo a verdiktem Ústavního soudu to skončí. Poradil mi, abych v rámci daňové optimalizace do toho šel, i když cesta k úspěchu bude trnitá. To mi nemusel říkat dvakrát. Zatím jsem díky jeho pomoci pomalu ale jistě směřoval přesně do toho stavu, kde by teprve mohl uplatnit svou specializaci.
Celá ta záležitost mi přesto stále vrtala hlavou. Mám už v pořadí třetího psa /vždy se jednalo o feny / a když se to tak vezme, žádná z nich nebyla úplně normální. První z nich minipudlička měla přinejmenším problém se svou sexuální identitou. Dost často se stávalo, že co chvíli mi naskakovala na nohu a rychlými frikčními pohyby mi ji začala ojebávat. Když jsme ji přivezli k ženichovi, místo aby se činil on, naskočila na něho ona a vše dopadlo tak, že ženich zalezl pod divan a nechtěl vylézt ven. Druhá fena malého knírače byla nejspíše uvězněna v těle, které neodpovídalo její duši irského vlkodava. Faktem bylo, že když u nás někdo zazvonil, narážela s několikametrovým rozběhem do dveří s takovou intenzitou, že si mnohý myslel , že máme doma snad medvěda.
Tyto úchylky, dosvědčující, že nejen lidi ale i psi jsou někdy také svým způsobem transvestité, by mi však k osvobození od poplatku za psa nepomohly. Nemohu však vyloučit, že minipudlička mohla mít tendence ke zkočkovatění a to už i vzhledem k její velikosti, která odpovídala středně urostlému kocourovi. Také se větších psů bála a utíkala před nimi, jak už to kočky dělají. Tehdy však ještě byla jiná doba. Kdybych vyrukoval, že má fena prochází krizí identity, asi bych já sám skončil u psychiatra.
Každopádně jsem začal pozorněji sledovat naší současnou fenku, která na první pohled svým chováním příliš kočku nepřipomíná. Na druhý pohled ale ano. Ve dne sice štěká, ale v noci, když spí, evidentně mňouká. Vždy jsem to odbýval tím, že se ji něco divokého asi zdá a proto skučí. Mezi kňouravým skučením a kňouravým mňoukáním ve skutečnosti není žádný rozdíl. Vzpomněl jsem si také, že naše fena po celé léto, když běhá po zahradě, se usilovně snaží vyšplhat po kmeni stromů nahoru. Její touha dostat se do korun stromů, kde slyší cvrlikání hnízdících ptáčků, jednoznačně svědčí o její kočičí nátuře. Podle všeho naše kníračka evidentně nemá jasno , co vlastně je.
Poplatek za psa stojí pár stovek. Není to moc, ale není to ani málo. Bohužel u psa je mnohem složitější zpochybnit jeho vnější identitu, která je v protikladu s jeho vnitřní identitou. Pes totiž neumí mluvit.
Zjistil jsem, že v republice je několik specialistů, kteří dokáží naučit psa prakticky všemu. I mňoukání. Takový výcvik by však stál několik tisícovek a šlo by ,přísně vzato, o daňový podvod. Existuje i několik drahých veterinárních klinik, které nabízejí i specializovanou psychologickou pomoc. Měsíční ústavní pozorování psího klienta, u něhož je podezření, že se nalézá v krizi své identity, je ještě dražší. Na padesáti tisících by se účet nezastavil. Sice bych ušetřil na dani, ale ještě více bych se přiblížil k osobnímu bankrotu. Pak bych se opravdu bez svého krizového daňového poradce neobešel. Počkám si, až to jednou Ústavní soud rozsekne. Možná ani nebudu muset moc dlouho čekat.
