„Slyšel jsi?“ Musel by být hluchý, kdyby tu ránu neslyšel. Nepochyboval, že ten podivný chlápek z novomanželského apartmá se právě zastřelil. Oba se na sebe podívali, oči rozšířené hrůzou. „To je definitivní konec“, hlesl.
Ještě před pár roky byl hotýlek ze všech stran obklopený vinicemi považován za jednu z nejromantičtějších destinací na Moravě. To ještě bylo v době, kdy ho měla v pronájmu parta mladých herců z nedalekého oblastního divadla. Když odešli, začal pozvolný úpadek. Z malého hotelu se stal pouhý penzion žijící jen z odlesku bývalé slávy. Nebýt nostalgických vzpomínek těch, co tu zažili neopakovatelnou filmovou romantiku, nezabloudila by sem poté, co skončila letní sezóna, ani noha. Právě uvažovali o tom, jestli by nebylo lepší penzion až do Silvestra zavřít, když zazvonil spásný telefon. „Další nostalgik,“ mrkl vesele na ženu. Netrpělivě čekala na konec hovoru, z něhož slyšela jen půlku dialogu. „Tak co?“
„Je to blázen. Je ochoten zaplatit deset tisíc, i když jsem mu řekl, že Prázdniny v Římě a ani Nebožtíci přejí lásce už v nabídce nemáme.“
Po odchodu herců mohli plnohodnotně nabídnout pro zamilovaný pár jen noc ve stylu Angelika, markýza andělů. V podstatě šlo o soft porno. Jeho manželka ustrojena do dobového kostýmu služky za doprovodu chytlavé ústřední melodie filmu připravovala „markýzu“ na svatební noc včetně koupele, senzitivní masáže a ustrojení do průsvitné košilky. Zbytek si už hosté v zapůjčených kostýmech odehráli sami. On pak na druhý den převlečen za mouřenína romantickým milencům měl jen za úkol naservírovat snídani do postele.
Nakonec si však muž na telefonu vynutil velmi zjednodušenou verzi večera inspirovaného filmem Nebožtíci přejí lásce. Mělo ho to varovat, ale snadno vydělaných deset tisíc za jednu noc bylo až příliš lákavých.
Přijel na minutu přesně, ale sám. Postavou se podobal nějakému bývalému vzpěrači těžké váhy, který už přestal trénovat, ale nepřestal jíst kvanta tvarohu. Ani vzdáleně nepřipomínal Jacka Lemmona, hlavního hrdinu vybraného filmu. Kdyby si chtěl zapůjčit ze skladu, který tu zbyl po hercích, dobový převlek, ani do jednoho by se nenasoukal. Naštěstí nechtěl. Dokonce ani neprotestoval, že objednanou romantickou noc musí zaplatit v plné výši bez ohledu na to, že večerní menu bude servírováno jen pro jednu osobu. „Nebudete servírovat pro jednu osobu, ale pro dvě osoby.“ To bylo druhé varování, že s tím chlápkem není něco v pořádku.
Původně chtěl hosta zkasírovat až druhého dne, protože existovala mnohem větší šance, že nebude vyžadovat účetní doklad a ani nebude pátrat po důvodech, proč nebyl zapsán do návštěvní knihy. Tentokrát mu však instinkt napovídal, že bude mnohem lepší, když po něm bude chtít alespoň zálohu předem. Zaplatil naráz všechno. Evidentně mu na penězích a ani účetních dokladech nezáleželo.
„Myslíte, že ještě někdo přijde?“ Pohled zavalitého hosta ztěžkl. „Snad ano, nevím.“
Uplynula hodina, ale nikdo nepřišel. Celým interiérem se linuly typické italské melodie šedesátých a sedmdesátých let minulého století. K nim však neodmyslitelně patřila ukřičená neapolská energie a nikoliv ponurost prázdného penzionu.
„Myslíš, že už vypil oba welcome drinky?“
„Co já vím?“ odvětila. „Vůbec se mi tam znovu nechce. Ani nevíš jak to bylo divný, jak tam tak sám seděl. Představ si, že se převlékl do černého obleku, jako kdyby se chystal na nějakou recepci.“
„Nebo na funus,“ dodal.
„Nestraš!“
Ne, nechtěl malovat čerta na zeď, ale nevěřil, že ještě přijde ona –Pammela Piggottová, bez které celá ta romantická noc ztrácela smysl. Tohle bude one man show. Aby si zaměstnal mysl něčím jiným, šel pomoci ženě do kuchyně. Chystala první chod menu – domácí mandlovou paštičku s brusinkovou polevou a opékanými baketkami. Následovat měla roláda z kuřecích prsíček obalená v anglické slanině s karlovarským knedlíkem a nakonec dezert mascarpone s čokoládou. Když měli předkrm hotový, narovnala obě porce na stříbrný podnos a s povzdechem se vydala po schodech nahoru do apartmá. Vrátila se lehce pobledlá. „Vzkazuje nám, že zbytek menu si můžeme sníst sami.“
„Je mu jasný, že mu žádná Piggottová nepřijde. Kdo ví proč si tu maškarádu zaplatil.“
„Viděla jsem ty jeho oči. Ten chlap je psychicky na maděru.“
Na kuřecí roládu neměl ani jeden z nich pomyšlení. Ve vzduchu visel průšvih nebývalých rozměrů, který mohl jejich upadající byznys definitivně potopit. Pokud si chce něco udělat, proč to neudělá doma, proč do svých trablů zatahuje lidi, kteří mu nikdy nic neprovedli? „Snad si sem jen šel zavzpomínat na dobu, kdy tu byl šťastný,“ přerušila tok jeho černých myšlenek. „Možná by nebylo marný jít za ním a nějak ho zabavit. Každýmu, když je v opuštěném baráku úplně sám, je smutno. Opravdový Carlo Carlucci z toho filmu by něco vymyslel.“ Začala ho těmi řečmi štvát.
„Já ale nejsem Carlucci. Nejsem herec. Myslím, že toho magora přece jen dám do účetnictví...pro všechny případy.“
„Půjdu tedy za ním sama. Nebudu čekat, až se něco stane!“ Nakonec si to rozmyslela a rezignovaně se natáhla v křesle. Čas ubíhal pomalu a pak asi kolem jedenácté třeskl výstřel.
Horší kulisy pro reprízu romantického večera by si těžko mohl vybrat. Sám se zděsil proměny ještě donedávna nejvyhledávanějšího hotýlku, o kterém se psávalo i v lifestylových časopisech, v opuštěný penzion s omezenou provozní dobou. Vlastně bylo dobře, že nepřišla. Měla více rozumu než on. Chronický smutek, který nosil ve svém srdci se po dvou hodinách pobytu v kdysi nejromantičtějším apartmá jižní Moravy, zvolna prohluboval do deprese. Když vešla do jeho apartmá očividně vystrašená servírka s porcemi předkrmu, v plné ostrosti si uvědomil obludnost celé situace. Sevřel se mu žaludek. Oznámil jí, ať už dál nic nenosí a vypne ty přeslazené mandolíny, které ho postupně přiváděly k šílenství. Nejraději by se sbalil, sedl do auta a vyrazil někam do tmy. Rychlá jízda by mu udělala dobře, měl však v sobě dva uvítací vermuty. Jíst nemohl, spát nemohl a absolutní ticho prázdného penzionu se mu zdálo k nevydržení. Nikdy nepil alkohol, aby zahnal smutek, ale tentokrát se rozhodl udělat výjimku. Otevřel pokojový bar. Sortiment, který nabízel, se od posledka také radikálně změnil. Místo pravého francouzského šampaňského trůnila na jeho místě tuzemská napodobenina. Neohrabanými prsty se snažil láhev odšpuntovat. Najednou se ozvala rána, kterou znásobil náraz zátky do skleněného lustru. Sekt pil přímo z flašky a pak se sesypal do široké manželské postele s nebesy.
Nečekal na snídani, kterou měl v ceně. Penzion byl prázdný a studený. Jeho majitelé ve spěchu, jako kdyby hořelo, odjeli hodinu před půlnocí a dosud se nevrátili. Ještě se zcela nerozednilo, ale brzký příslib světla sliboval, že hůře snad už nebude. Smutek ho neopouštěl a ani hned tak neopustí, avšak poprvé po dlouhé době pocítil útěšné smíření.
Už asi nejsi a nebudeš, ale život jde dál.
