Náhodná shoda okolností.

Zda je něco šťastná nebo naopak nešťastná shoda okolností odpoví až budoucnost. O tom právě pojednává příběh ošklivého křížence, který byl  nechtěně počat na jedné prestižní mezinárodní výstavě všech psích plemen.

Na jedné mezinárodní výstavě všech psích plemen se nešťastnou shodou okolností spářil mladý samec čínského naháče se starší fenou francouzského buldočka, která den předtím byla nakryta šampionem Slovenska s rodokmenem skoro tak dlouhým jako má kníže Schwarzenberg. Jelikož se oboje přihodilo mezi desátým až dvanáctým dnem hárání, měly spermie čínského naháče a francouzského buldočka číhající na sliznici vejcovodu stejnou šanci k oplodnění vajíček. Z vrhu se nakonec narodily dvě čistokrevné fenečky a neuvěřitelně ošklivé stvořeníčko, které již jen svou existencí mohlo znehodnotit celý vrh. Naštěstí či naneštěstí přítomný veterinář, který všechny tři štěňata přivedl na svět, odmítl křížence čínského naháče a francouzského buldočka utratit, neboť z hlediska zdravotního k takovémuto postupu neexistoval důvod. Kříženec si ke své smůle vybral z genetické výbavy obou plemen vždy jen to, co většinu lidí odrazuje a prakticky vůbec nic, co činí obě plemena populárními. Za tři měsíce po svém narození putoval do vzdáleného psího útulku. Kdyby majitelka psího útulku věděla, že v kalifornské Petalumě se pravidelně koná světová soutěž o nejošklivějšího psa na světě, mohla na obskurně vyhlížejícím kříženci vydělat majlant a užít si mediální slávy. Bohužel to nevěděla. Po dvou letech se stal služebně nejstarším obyvatelem útulku. Nikdo ho nechtěl ani zadarmo. Schylovalo se k humánnímu ukončení jeho existence, neboť psí žrádlo není zadarmo, když šťastnou shodou okolností se před jeho kotcem zastavila vysoká hubená blondýnka a bez váhání na něj ukázala. „Pokud není zadaný, tak bych si vybrala tady toho.“

Objektivně vzato nová majitelka ošklivého pejska měla všechny předpoklady stát se úspěšnou topmodelkou, ale většinu svého života prožila jako ošklivé káčátko. Až do konce základní školy byla nejvyšší ve třídě a prsa pořád nikde. Nakonec zkrásněla. Nebýt plavých vlasů, podobala se Audrey Hepburnové. Mužům se líbila, ale neuměla to s nimi. Dříve či později každý, kdo prošel jejím životem, ji opustil. Když zkrachoval v pořadí její třetí vztah, zhroutila se. Během necelého roku se změnila k nepoznání. V podstatě se z ní stala podivínka úmyslně potlačující svou ženskost, což ji časem činilo stále menší a menší úsilí. Mužům se vyhýbala a muži se instinktivně zase vyhýbali jí. Do duše se ji vrátil kýžený klid, který ji sice nepřinášel pocit štěstí, ale úlevu ano. Samota je věrný společník, který nezklame, ale touha někoho mít, sdílet s ním svůj život a starat se o někoho v ní neodumřela.

Zcela záměrně si vybrala nejošklivějšího psa, kterého v útulku měli. „Jste si jistá?“ pro jistotu se majitelka ještě jednou zeptala. Olysalé zvíře na křivých nožkách a s dlouhým čumákem zakončeným typickým buldočím šuplíkovým spodním předkusem opravdu pěkné nebylo. Na rozdíl od člověka si však svou ošklivost neuvědomovalo a to ji dojímalo. Tím, že si ho vybere, se vlastně stane jeho spasitelkou. Přesně takhle to chtěla. Netrvalo dlouho a mezi vysokou blondýnkou, která přestala chtít být hezká, a křížencem, který ze svého psího hlediska netušil, jak je ošklivý, vzniklo silné pouto. Tak silné, že blondýnu už dopředu trápilo, že se psi dožívají pouze sedminy průměrného lidského života. Ošklivý čoklík ke své podivné neustále trochu posmutnělé paničce přilnul a dokonce nějakým svým šestým smyslem dokázal číst z její duše. Jeho přátelství bylo nekomplikované a proto absolutní. Ve skutečnosti však měl obrovskou smůlu, že si ho v psím útulku vybrala. Mohl sejít z tohoto světa bezbolestně, ale nyní shodou osudových náhod ho čekala krutá smrt.

Blondýna s ním nejraději chodila na procházky jen tam, kam zabloudil jen málokdo. I ve městě se taková místa najdou a jsou opuštěnější a zároveň divočejší než zákonem chráněné pralesy. Nedaleko její garsonky se jedna taková neudržovaná zeleň připomínající neprostupnou džungli nalézala. Přes tuhle však vedla dobře ušlapaná cestička, kterou se asi po osmi stech metrech dalo dojít k malému zatopenému lomu. Tam odepnula svému čtyřnohému miláčkovi vodítko a nechala ho volně pobíhat kolem tůňky. Pes se od své paničky nikdy daleko nevzdaloval a jakmile vstala a chystala se na zpáteční cestu, ihned k ní přiběhl a vesele vrtěl ocáskem.

Blondýna nikdy nepřemýšlela nad tím, kam ta cesta vlastně dál vede. Kdyby po ní pokračovala ještě dalších několik stovek metrů, došla by ke starému, zanedbanému ovocnému sadu. Dříve, než nedaleký dálniční přivaděč odřízl všechny příjezdové cesty, bývala tu malá zahrádkářská kolonie. Nyní ji obsadila skupinka bezdomovců. Ti ve skutečnosti pro ni nebyli nebezpeční, měli však, jak už to u bezdomovců často bývá, různorodou smečku psů. Psi také nebyli nijak zlí a jejímu oškliváčku by neublížili. Přesto kdyby tohle všechno věděla, přestala by k tůňce chodit. Jenže to nevěděla.

O bezdomovcích a jejich psí smečce ale velmi dobře věděl jeden na první pohled celkem sympatický frajer. Přesně takový typ, jaký by se líbil posmutnělé blondýně v době, kdy ještě chtěla být přitažlivou ženou. Byl štíhlý a upravený. Světle kaštanové vlasy měl vzadu sčesané do malého cůpku. Jeho šedomodré oči však byly studené, jako kdyby si na ně nasadil skleněné čočky. Měl za sebou dva semestry právnické fakulty, ale když ho vyhodili, víceméně se poflakoval za plat jen o málo přesahující minimální zákonem zaručenou mzdu. Přivydělával si bokem kde mohl, ale dával si zároveň pozor, aby nepřekročil hranu, za kterou by mu hrozilo trestní stíhání.. Proto i v šedé nezdaněné zóně jen příštipkařil. Poslední rok sháněl pro mafii organizující psí zápasy, kde se točilo opravdu hodně peněz, potulné čokly, kteří sloužili k tréningu bojových pitbulů a rotvajlerů. Voříšci samozřejmě neměli šanci přežít více než několik desítek vteřin. Jediným účelem jejich kruté smrti bylo udržovat u bojových psů jejich agresivitu, bez které by byli pro skutečný ultimativní zápas nepoužitelní.

Sebrat důvěřivého psa uvázaného u samoobsluhy se zdálo snadné, ale zavánělo to velkým průšvihem, za který mohl dostat tučný flastr. Kamerový systém, kterým bylo prošpikované celé město, by přelstít nedokázal. Pro svůj džob si našel mnohem bezpečnější zdroj – bezdomovce. Kdekdo se jich bojí, ale ve skutečnosti jsou to lidské trosky, z nichž mnozí mají co dělat, aby přežili zimu. Žebrají, vybírají popelnice, kontejnery u obchodních center a občas i kradou, aby měli na levný alkohol. Důležité pro něho bylo, že skoro všichni mívají nějakého psa. Jediná potíž spočívala v tom, že je nechtěli prodat ani za flašku vodky, jak se zpočátku bláhově domníval. Vždy musel použít násilí. Kolikrát přitom naříkali tak, jako kdyby jim kradl děcko. Přesto nehrozilo, že by ho někdo z nich nahlásil úřadům. Těm se vyhýbali jak jen mohli. Za dodaného psa dostával v průměru pět set korun. Když se mu však poštěstilo získat něčím zajímavý kousek , klidně se mohla cena i zdvojnásobit.

Bezdomoveckou kolonii v bývalé zahrádkářské osadě objevil teprve nedávno. Jednou ji už navštívil a vybral si svou daň. Druhá návštěva však byla o něco rizikovější. Mohli se na něho připravit. Věděl, že musí dobře obhlédnout terén a případně se raději stáhnout. Tentokrát mu však souhra náhod přála.

Zahlédl ji dříve než ona jeho. Byla skloněna k bizarně vyhlížející příšerce, které právě nasazovala vodítko. Jak mohl přehlédnout něco tak podivného když tu byl poprvé? Za tento úlovek dostane aspoň tisícovku. Zvlášť nehezky vyhlížejícího křížence většinou nečekal rychlý konec v čelistech zuřivého pitbula. Tenhle půjde do arény jako předskokan pro pobavení obecenstva. Užije si svých patnáct minut stresující slávy, než naposledy ,za pobaveného smíchu navnaděného obecenstva, zaškube svými křivými nožičkami. Žena se narovnala a jejich pohledy se střetly. Byla vysoká skoro jako on, možná i vyšší. Neměla zrovna odpovídající outfit, ale na bezdomovkyni rozhodně nevypadala. Na chvíli zaváhal. Ne, určitě k nim patří. Co by tu jinak dělala? Navíc, kdyby byla normální, nemohla by mít tak šíleně vypadajícího psa, chladně uvažoval. V tu chvíli byl osud jejího pitoreskního psa zpečetěn.

Frajer s vlasy sčesanými do cůpku měl štěstí, že bezdomoveckou osadu nenavštívil před půlrokem, kdy zde přespával jeden, kterého by se dozajista zalekl a rychle se pakoval do bezpečí. Byl to obávaný bitkař. Rval se často a rád, skoro jako pitbul, kterému se i docela dost podobal. Měřil něco málo přes metr sedmdesát, měl nízko položené těžiště a býčí šíji. Působil, jako kdyby byl vytesán z jednoho kusu kamene. Když se dal do pohybu, připomínal vypálenou dělovou kouli. Do kriminálu se však dostal jen jednou. Když se vrátil na svobodu, neměl kam jít a než si našel práci s ubytováním, několik měsíců žil zde mezi bezdomovci. Občas své staré kamarády s litrovou flaškou tuzemáku v ruksaku navštívil. Ve stejný čas, který si frajer s cůpkem zvolil pro svou druhou návštěvu bezdomovecké kolonie, dostal zase on chuť se se svými bývalými společníky v nouzi pořádně ožrat. Nezapomněl, že se z města většinou vrací až navečer a vlastně nevěděl, proč se rozhodl jít tak nezvykle brzy. Nedávalo to logický smysl. Někdy se prostě věci semelou jaksi samy od sebe.

Poté co se vrátil z vězení, zbytečně se do rvaček nepouštěl. Bylo to však v něm jak v koze. Pitbula na pudla nepředěláš. Když zaslechl zoufalé ženské volání, vyrazil bez zaváhání vpřed. Konflikt, který se týkal jakéhosi podivného psa s prapodivným předkusem, ho sám o sobě nezajímal. Strana dobra a strana zla však byla nad slunce jasná a to mu stačilo, aby měl důvod  po dlouhé době  nějakého mizeru praštit. A tak poprvé v jeho životě se jeho levačka stala díky náhodné shodě okolností ramenem spravedlnosti.