Dám vám poslední otázku. Který den v roce považujete za nejdepresivnější? Dvacátý první červen. A proboha proč? Protože od toho okamžiku se dny budou už jen zkracovat. Tak o tom něco napište. Tak jo.
Dcera
„Ahoj mami, přinesla jsem ti kytku.“
Vlastně to od ní byla provokace. Co si pamatovala, neměla její matka řezané kytky ráda. Čím byly krásnější a velkolepější, tím méně. Když dostala ke svým třicátým narozeninám nádherný pugét sestávající z třiceti ušlechtilých tmavočervených růží, hned druhý den kytici přenesla do pokojíčku s hračkami.
Ta kytice byla jednou z jejích nejranějších dětských vzpomínek. Neměla tehdy ani čtyři roky. I teď si přesně vzpomíná, že květy sice brzy začaly vadnout, ale pak se proces zkázy zastavil. Okvětní lístky sice uschly a jejich barva potemněla téměř do černa, ale neopadaly.
Když o několik let později mamka tátu definitivně opustila, zůstala v hračkárně, kromě jejích hraček , pro něž v novém bytečku nebylo místo, i kytice,. Tím skončilo její bezstarostné dětství.
Otec zůstal ve velké vile ,obklopené velkou zahradou připomínající spíše zámecký park, sám. Dlouho svým dětským rozumem nedokázala pochopit, proč odešly z nádherného ráje od tatínka, který je obě měl tak hodně rád, do ošklivého činžáku bez výtahu. Občas se do velké vily vracela, když si ji vždy jednou za čtrnáct dnů brával otec na víkend. Zahrada však už dávno nepřipomínala park, trávu nikdo nesekal, bazén byl vypuštěný a květinové záhony zaplevelené. Honosný dům jako kdyby ztratil svou duši. Zub času ho zatím nijak viditelně nepoznamenal, ale čímsi připomínal vysušenou maminčinu kytici, kterou otec ani poté, kdy odešla, nevyhodil. Přenesl ji do obývacího pokoje, aby ji měl jako upomínku stále na očích. Pořád věřil, že se k němu nakonec zase vrátí. Její sen o návratu do ráje se definitivně rozplynul, když táta vilu musel opustit.
Nalila do vázy čerstvou vodu. „Neboj, tahle jen tak brzy nezvadne a než se tak stane, zase přinesu další,“ usmála se na matku.
. Její tvář i po letech byla velmi krásná. Plynoucí čas se obrážel jen v jejím pohledu. Už v něm nebylo tolik jiskřiček, jako dříve. Přivedla ji na svět až v šestadvaceti, přesto nikdo, kdo ji neznal, nevěřil, že už má tak velké dítě. Od mala si musela zvykat na to, že je jako takové přerostlé ošklivé ptáče, které se vyklubalo z kukaččího vejce. Svou fyzickou konstituci zřejmě zdědila po otci. Hubená, nohatá, s protáhlým a poněkud ostřeji řezaným obličejem. Někdy měla dojem, že svou chladně dokonalou matku skoro až nenávidí. Na druhé straně ji pro její nedostižnost stejně i bezmezně obdivovala. Nejhorší na všem bylo, že chtěla, aby její holčička byla stejně tak dokonalá jako ona. Místo hraček jí kupovala drahé dětské oblečení, bez ohledu na to, že ze všech těch načančaných soupraviček rychle vyrůstala. Když se ji v pubertě začaly dělat na obličeji uhry, jezdila s ní do dermatologického studia, aby s jejím flekatým obličejem něco udělali. „Ale já jsem škaredá, cožpak to nechápeš? Když chceš krásnou holčičku, musíš si ji pořídit s nějakým takovým, jako jsi ty sama,“ vmetla ji v pubertálním vzdoru do její dokonalé tváře. Konflikty mezi nimi se stávaly čím dál nemilosrdnější. Matka při nich jen výjimečně zvýšila hlas. Jako kdyby i v těch nejvypjatějších okamžicích ji záleželo jen na tom, jak vypadá. Začala věřit tátovi, který o ní říkal, že je ve své podstatě chladná a vypočítavá zlatokopka, která mu zničila život. Ona vlastně nikoho nepotřebovala, vystačila si sama. Ani neměla zájem si najít za tátu náhradu, i když se kolem ní rojili chlapi i o půl generace mladší než ona. Ani ji nijak zvlášť nepotřebuje, i když ji koupí všechno o co si řekne. O to více ji potřebuje táta. Pro něho nadále zůstávala obletovanou princezničkou jako za jejích dětských časů.
Hned poté, co ukončila střední školu maturitou, matce oznámila, že se rozhodla bydlet u táty. Kdyby opáčila, že to nepřipadá v úvahu, poslechla by ji. Jenže neřekla nic,jen ji kolem očí najednou vystoupily sotva patrné vějířky mělkých vrásek. V hluboké noci pak přes stěnu slyšela její pláč. Poprvé v životě ji zastihla takto nahlas plakat. Ráno, když oblečena do elegantního kostýmku se chystala do práce, už zase byla bezchybná dokonalost sama. Najednou si toužebně přála, aby ji zastoupila cestu a rázně sebrala už sbalenou cestovní tašku. Z pro ní záhadných důvodů se však ani jednou za celou dobu nestalo, že by ji někdy nepustila k otci. V tomhle ji nechávala absolutní volnost. I nyní ji jen políbila na tvář a řekla, ať si nezapomene vzít klíče. Pak za ní zaklaply dveře a o chvíli později už slyšela, jak vyjíždí z podzemní garáže.
Matka
Život v rozlehlé vile se stával nebezpečným. Návštěvy, které k nim v posledních měsících přicházely, už dávno nebyly přátelské. Bohužel od mafiána se tak snadno utéci nedá. Navíc pořád ji měl rád. To byla na jedné straně obrovská komplikace, ale na druhé straně i jeho slabina, která ho činila zranitelným. Ještě než od něho spěšně odešla, už půl roku spali odděleně. Byl zoufalý, ale ani jednou nezalomcoval klikou od zamčené ložnice pro hosty, kam se přemístila. Snažil se ji nalákat na společnou dovolenou někde na Maledivách nebo Mauriciu, kde by se usmířili a načali úplně novou kapitolu jejich společného života. Už dávno věděla, že všechen ten luxus, který je obklopoval, včetně dvou BMW v garáži, jsou jen zapůjčené kulisy, o které brzy přijdou a jediné, co jim zbude, budou jen obří dluhy. Naštěstí je kromě dcery nepojilo už nic dalšího. Nebyli manželé a neměli ani společný majetek, ale ani společné dluhy. I ona byla pro něho jen luxusem na leasing. „Co chvíli ti u dveří zvoní nějaký tvůj věřitel a my si odletíme na luxusní dovolenou? Zešílel jsi? Chci úplně normální, obyčejný život. U tebe končím. Ber to jako fakt“
Asi měsíc po jejím odchodu, když už začínala věřit, že je z nejhoršího venku, si s ní sjednal schůzku na neutrální půdě v přítmí téměř liduprázdné kavárny. „Nebude to také ľahké, drahá. Mňa sa nezbavíš, s tým sa lúč,“ zanotoval text známého hitu Richarda Mullera a položil na kavárenský stolek ověřený opis nějaké listiny. „Víš, že jsi jednou z pěti solidárních ručitelů za tuhle půjčku? Jde o osm melounů, jestli chceš vědět.“
„Honzo, ale já se k tobě nevrátím. Můžeš mi zničit život, ale mezi námi je definitivní konec.“ Oči se mu leskly. V příšeří kavárny se nedalo rozeznat, zda-li vzrušením, vítězným triumfem nebo žalem. „Když nezaplatím, tak přijdou na řadu ručitelé a ty budeš první na řadě. O to bych se dokázal postarat.“
„Co po mně chceš?“
„Nechci ztratit úplně všechno. Zbývá mi už jen naše dcera. Když se zavážeš, že ji budu moci pravidelně vídat, že uděláš všechno proto, aby mě měla ráda, abych nezmizel z jejího života, i když se se mnou stane cokoliv, tak zařídím, že budeš z obliga.“
„A jak by jsi to chtěl zařídit?“
„Zaplatím ten dluh nebo někoho přesvědčím, aby za tebe převzal ručitelství.“
„S tím by musel věřitel souhlasit.“
„To už nebude tvoje starost.“
Věděla, že ji lže. Nevěřila mu ani slovo. Kolikrát byla u toho, jak sliboval, že dá zase všechno do pořádku, že už jsou peníze na cestě a vůbec to nebyla pravda. Začala se ji zmocňovat hysterie. Jediné, co ji zbývalo, byly její ženské zbraně, které ji zatím nikdy nezklamaly.
Dobře znala toho, komu ručí za ty půjčené milióny. V zlatých dobách, kdy se ji zdál život až neskutečně snadný, se s ním občas potkávala na různých společenských akcích. Vlastnil po republice několik hotelů a jednu dobu spolu s Honzou výhodně skupoval pozemky, o kterých měli důvěrnou informaci, že se na nich bude za pár let stavět velké dálniční odpočívadlo. Skoro nikdy neopomněl Honzovi pogratulovat jaké má štěstí, že má tak krásnou ženu a litoval, že on sám není alespoň o dvacet let mladší. Když mu zavolala a patřičně zkormouceným hlasem poprosila o schůzku, souhlasil.
Přijal ji ve své luxusně vybavené kanceláři. I když si dala záležet, aby vypadala co nejlépe, nehnul ani brvou. Naplno puštěná klimatizace i uprostřed léta udržovala teplotu místnosti sotva na osmnácti stupních. Byla jen nalehko a brzy ji začalo být chladno. Nenabídl ji ani kávu. Přiškrceným hlasem, z něhož úplně vyprchal lehce svádivý altový podtón, který dostával spolehlivě každého muže do kolen, mu řekla, o co ji jde. Svět v šedé podnikatelské zóně, ze které zatím znala jen pozlátko na povrchu, byl nemilosrdný a krutý. Začala si uvědomovat, jak byla naivní, když spoléhala na svůj šarm. Aniž se ji zeptal, zda-li ji to bude vadit, zapálil si cigaretu. I když domluvila, neřekl nic a jen kouřil. Čas jako kdyby se zastavil.
Konečně udusil dokouřenou cigaretu o dno skleněného popelníku.
„A co z toho budu mít já, když nerozšířím žalobu i na vás? Jen ať všichni vidí, co je váš bejvalej zač, když uvrtal krásnou maminku jeho jediné dcerušky do takové všivárny? Hm?“ Nevěděla co říci. „Na druhé straně vím, že jste pořádně nevěděla, co podepisujete a teď, když jste od sebe, si na vás vezmu leda tak kulový...“ Následovalo další ticho narušované jen zvukem puštěné klimatizace.
„Dobře, dám pokyn svému právníkovi, aby vás vynechal, i když mi to bude všemožně vymlouvat. Nic ale není zadarmo.“
Neměla čím platit. Rýsovala se ji dobrá práce v jedné kosmetické firmě, ale to byla zatím hudba budoucnosti.
„Nechci prachy. Berte anebo nechte být. Bude to vaše svobodné rozhodnutí.“ Bez skrupulí ji řekl, jak si představuje vzájemné vyrovnání. Připadala si jako loutka bez vlastní vůle. Šokovaná a ochromená paralýzou, která ji obrala o schopnost se jakkoliv bránit, plnila jeho příkazy. Sundala si kalhotky, opřela se rukami o masivní desku psacího stolu a rozkročila nohy. Pak k ní zezadu přistoupil, vyhrnul ji nahoru letní sukni a surově až na práh bolesti ji sevřel prsa. Následujících pár minut naprostého ponížení jí uvrhlo až na samé dno.
Jak se později ukázalo, v té době už byl celý dluh splacen. Honza svůj slib splnil, i když dobře věděl, že mu to později u soudu bude přičteno k tíži. Až teprve teď se ocitla na absolutním dně. Duševně i fyzicky. Kdyby mohla, vyskočila by ze svého zprzněného těla stejně, jako když opustila vilu postavenou ve stylu podnikatelského baroka. Něco uvnitř ní se porouchalo. Jen představa, že by se nějaký muž přiblížil do její osobní bubliny, v ní vyvolávala paniku, které se už nikdy nedokázala zbavit, ač se sebevíce snažila.
Aby se vůbec dokázala podívat sama na sebe do zrcadla, striktně dodržovala slib, který Honzovi dala. Nikdy neřekla dceři svou verzi příběhu a ponechala ji v iluzi o ráji ve velké vile plné krásných hraček. Jediné co mohla dělat, tak jak pilná vlaštovka lepit aspoň malou kopii ráje, o který obě přišly. V prosperující kosmetické firmě rychle postupovala stále výše a výše až se nakonec stala oblastní manažerkou. Mohla si dokonce dovolit mezonetový byt s velkou terasou. Dcera však znala jen Honzovu pravdu, podle níž její matka figurovala jako vypočítavá, chladnokrevná mrcha.
Když ji dcera po jedné ze stále četnějších hádek oznámila, že se stěhuje k tátovi, byla si jista, že se k ní za nějakou dobu zase vrátí. Honza poté, co vyšel z vězení, byl už jen stínem své bývalé slávy. Vždy uměl být excelentním obchodníkem, ale břemeno fakticky celoživotního dluhu ho nemilosrdně tisklo k zemi. Věděla o něm, že i hodně pije. To, co si nechávala jen pro sebe, aby dostála svému slibu, prozradí na sebe nechtěně brzy on sám.
Nezbývalo ji, než dál nechat plynout čas a čekat. Snažila se sebrat všechny své síly a odvahu, aby se přece jen pokusila znovu začít, najít si nějakého hodného úplně obyčejného chlapa., který ji bude mít rád a bude mít s ní trpělivost a počká až se zbaví svého traumatu, jež ji bránil v plnohodnotném vztahu. Jenže boží mlýny ještě nedomlely. Na gynekologické prohlídce se něco paní doktorce nelíbilo. Vzala ji nějaké vzorky a poslala na histologické vyšetření. Nic to nemuselo znamenat, ale v prázdném rozlehlém bytě nebyl nikdo, kdo by ji podržel a dodal elán do života.. Padla na ni deprese. I když všechno dobře dopadne a nevyříznou z jejího těla to, co ji dělá ženou, stejně i tak brzy začne nezadržitelně vadnout. Proto nikdy neměla ráda řezané kytky pokropené kapičkami rosy na okvětních lístcích pro jejich velkolepou, ale pomíjivou krásu. Přepadla ji nezvladatelná touha někam utéct. Bezohledně a sobecky. Definitivně utéci sama před sebou.
Ještě jednou se podívala do jejích krásných, posmutnělých očí. Takhle si ji pamatovala, když ji viděla naposledy v životě. Jak poplyne čas, budou spolu připomínat dvě sestry. Při tom pomyšlení se ji na chvíli sevřelo hrdlo. Pak místo staré, povadlé kytice dala do vázy čerstvé růže. „Zase přijdu. Ještě jsme si všechno nedopovídaly.“ Konvičku odnesla zpět na určené místo u zdi, zvadlou kytku vhodila do kontejneru a otevřenou branou opustila zelený ostrov klidu a míru uprostřed věčně někam spěchajícího města.
