Změna nebo smrt

Co řada z nás předvídala se teď i stalo. Andrej Babiš s Tomiem Okamurou sebrali takřka všechny voliče sociálním demokratům a podstatnou část i komunistům. 

Prostě v politice dochází občas k paradoxům, že tvrdý byznysmen prosazující zájmy velkokapitálu stáhne na svou stranu levicové voliče. Jde o důsledek volby motivované emocemi.

Rozhodují emoce

Emoce jsou v politice naprosto rozhodující. Jede o do jisté míry obdobu volby životního partnera. Toho si většina z nás také vybrala na základě silné emoce. Zatímco v lásce roli emocí vidíme všichni, v politickém rozhodování podléháme často iluzi, že rozhoduje rozum a racionální argumenty.

Nepřitažlivost

Současná sociální demokracie nedokáže ve svých potenciálních voličích vyvolat pozitivní emoce. Suchopárně omílala, že zvyšuje důchody, stoupla minimální mzda, roste ekonomika, je u nás bezpečno… a nic. Nejde o projev nevděčnosti voličů, ale o naprostou nepřitažlivost.

Nebezpečná síla

Kdo chce získat voliče, musí umět pracovat s emocemi. Emoce jsou současně velmi nebezpečnou výbušnou směsí a nechcete– li společnost zničit, musí se dávkovat takřka na lékárnických váhách. Emoce puštěné ze řetězu zničily francouzskou revoluci, vyvolaly světové války, teror komunismu. Mezi mocné emoce politické hybatelky patří strach, závist, frustrace…

Nic nového pod sluncem

Dnes se většinou zjednodušuje, že nástup nacismu byl způsoben rasismem, což zdaleka není celá pravda. Adolf Hitler a jeho parta využili především závist a frustraci velké části Němců. Závist zahalenou do antisemitismu. Chudá většina postižená krizí špatně snášela fakt, že významné procento židů byli živnostníci, obchodníci, bankéři, advokáti, lékaři. Prostě vrstvy, které tolik nestrádaly nebo dokonce na krizi vydělávaly. Nacisti se stavěli do role bojovníků proti zkorumpovaným politikům Výmarské republiky. Ověřte si fakt, že Adolf Hitler byl jedním z nejtvrdších bojovníků proti korupci. O tom dnes není moderní hovořit. Byl proti systému „těch zkorumpovaných tradičních stran“

Změna nebo smrt

Sociální demokracie má jedinou šanci – sehnat pro své voliče přitažlivého lídra. Zdá se, že novým zázračným talentem teď nedisponuje, tudíž rozum velí se vrátit k těm, co se v minulosti osvědčili. Nepůjde o dlouhodobé řešení, ale o záchranu před úplnou katastrofou politické smrti. Nový nebo teď asi staronový výrazný lídr bude mít zásadní úkol. Najít do vedení zajímavé lidi, kteří umí sdílet s voliči jejich emoce.