List z vězení XVII: Statečnost postavit se moci

Pozornost si zaslouží situace, kdy se složky státní moci dokáží postavit své vlastní vládě. V zaběhlé demokratické společnosti je to normální, ne tolik u nás. Být placen státem a jít proti vládě vyžaduje statečnost.

NEZÁVISLOST MOCÍ

Tuto statečnost projevil soudce pražského Městského soudu, pan Kamil Kydalka, když napadl vládu u Ústavního soudu za to, že neprojednala amnestii. Teoreticky je moc soudní na exekutivě nezávislá. V naší zemi má však vláda dost nástrojů, jak se za „troufalost“ odvděčí.

NEBÁT SE VLÁDY

Viděl jsem pana doktora Kydalku v Hyde Parku na ČT2 a jeho statečnosti jít proti současné vládě si vážím. Svého času projevila odvahu i jeho kolegyně, soudkyně Slepičková, když odsoudila ministra vlády, pana Mlynáře. Nakonec výsledek dopadl ve prospěch pana Mlynáře, což mu skutečně přeji a jsem tomu rád. Nicméně na statečnosti paní soudkyně postavit se členovi vlády, tedy vládě celé, to nic nemění. Vyšetřovat, obžalovat a soudit ministra, tedy toho, kdo má moc, chce u nás skutečnou odvahu, kuráž.

CO HRDINSTVÍ NENÍ

Pokud policie stíhá, žalobci obžalují a soudci soudí bývalého člena vlády či příslušníka opozice, tak to žádné hrdinství není. Je to sice mediálně atraktivní, ale aktéři tím nic neriskují.  Spíš naopak. V tomto případě jde o pochvalu a odměnu od aktuální moci, protože mediálně vypadá, že se nebojí zasahovat ve „vysokých“ patrech, přitom o skutečně mocné vůbec nejde. Označil bych to jako mediální divadlo pro neinformované.

NEDOTKNUTELNÍ

Přes mnohé závažné podezření  se žádné odsouzení úřadujícího premiéra či ministra za korupci při výkonu státní moci nekonalo. Vládní moc má totiž dost síly takové snažení utnout hned v počátcích a „složky“ si pěkně srovnat, aby dostaly rozum a soustředily se buď na bývalé členy, pokud je zájem, či na opozici – zájem je vždy, či na vlastní, ale bezvýznamné, tedy na takzvané ředitelské a náměstkovské patro. Služební třída se s klidem předhodí.

VHODNÍ ADEPTI

Zpět ke statečným soudcům. Paní JUDr. Slepičkové a panu JUDr. Kydalkovi. Možná by nový pan prezident mohl zvážit, zda by nebyli vhodnými adepty na prázdná místa ústavních soudců. – To píši přesto, že pan Kydalka mě byl prezentován jako příbuzný paní Heleny Fouskové, bývalé viceprezidentky České lékařské komory, se kterou jsem jako prezident komory a následně jako ministr zdravotnictví měl ostré neshody, které vyústili až v její trestní oznámení na moji osobu s naznačováním, že si to „její“ příbuzný soudce se mnou vyřídí. Ani tehdy jsem nevěřil, že by mohla za někoho takového hovořit. – Jeho dnešní zásadový postoj velmi oceňuji.