10.5.končí platnost občanky i pasu, to bude třeba s tím cosi zrobit, říkala jsem si koncem března. Nic jsem nepodcenila, našla si na netu patřičné info, kde že ten obřad probíhá.
Pro jistotu jsem i na úřad zavolala, paní mi ochotně potvrdila místo i úřední dobu. A popsala, ve které budově se kanceláře nacházejí. Pak bodře pravila - To máte ještě dost času.Popis byl důležitý, bo v Ostravě rozlehlé si pro osobní dokumenty nejdete na žádnou radnici, ale musíte do rázovité čtvrti zvané Přívoz. V budově, kde sídlí různé firmy, jsou i tyto odsunuté kanceláře. Začátkem dubna jsem tedy statečně vyrazila z toho našeho konca porubského (do centra a dál se MHD cestuje s přestupem – časově a skoro i cenově, jako bych jela do Opavy). Naplánovala jsem si,že po úřadování zajdu na část programu právě probíhajícího Templfestu v Domě knihy, kde kolem 16h měla začít beseda, autogramiáda Karla Sidona. Spokojená, jak jsem si to hezky vymyslela, jsem dorazila před 14h k té zvláštní budově, nenechala jsem se zmást lstivě výrazným nápisem bufet, občerstvení.(To, že se zde vyřizují patřičné doklady, si přečtete, až když stojíte u vchodu.)
Když jsem si ve ve vstupu tiskla lístečky s pořadovými čísly, hlavou mi prolétla logická myšlenka, že když vyřizuji oba doklady najednou, měl by stačit jen jeden. Po různých zkušenostech jsem logiku poslala na výlet a vytiskla si oba lístky, co kdyby…
Nahoru do patra, napravo vstup do čekárny pro ty, kteří doklad ztratili apod, vlevo pro nás ostatní…ty jooo TOLIK lidí?? Co tu všichni dělaj?? Přece není možné, že by všem teď končila platnost. Tak jako další příchozí se zmateně a nevěřícně rozhlížím, zatímco někteří čekající mazáci nás pobaveně pozorují. Velká čekárna, míst na sezení dost, pořád se mi ale nechce posadit a vymýšlím nějaký jiný způsob. Jo, to máš za to, že nechodíš k doktorům a nejsi zvyklá někde tupě sedět a čekat. Dám se do řeči s jednou paní, která stojí poblíž kanceláří. Říká, že už snad přijde na řadu, že je tu od 12h. Pecka, hlava začíná zpracovávat, že zřejmě není úniku. Smutně čučím na své lístečky, čísla mám vysoko nad 4tisíce.Na displeji, na který se upíná většina pohledů, jak by všichni čekali jackpot, se to pohybuje někde kolem 2 tisíc. Rychle přemýšlím, kam odsud na chvíli, sedět tu celou dobu je zbytečné. Jenže, kam tady chcete jít? Radnice se svými kancelářemi je aspoň na dohled od skutečného a příjemného centra s kavárničkami, obchody (ještě jich tam pár zbylo), parkem. Přívoz? – to určitě není část města, kde by se šel člověk procházet a o kavárničkách si tu můžete nechat zdát.
Radnice – hele vždyť se můžeš projít přes pár silnic a mezi baráky, aspoň to trochu rozdýcháš, stejně furt říkáš, jak je dobré se hýbat a chodit pěšky. Konečně se stavíš na živnosťáku a vyřídíš, co pořád odkládáš. Bezva nápad, vyrážím, dole ve vstupu se ještě zeptám paní v informační kukani, jestli není nějaké spásné řešení, česká ulička?? Sdělí mi, že ano, že se dá objednat na určitou hodinu a je to. No ale teď jsou termíny nejmíň 2měsíce dopředu, hm tak nic. Že ta informátorka bodrá v telefonu ani nepípla, ach jo. Rychlou chůzí – v tom provozu nic moc, prach a rámus- dorazím asi za 10min na místo, uvnitř je chládeček, klídek, skoro žádní občané, kteří by rušili. Do kanceláře jdu během 5 minut, vyřizuji, co je třeba. Když mi příjemná úřednice podruhé vysvětluje, kde že se mám podepsat, s omluvou jí říkám, že jsem myšlenkami trochu mimo. Ona na to s pochopením reaguje: No jo, odsud každý spěchá. Vyhrknu – Kdepak, u vás je dobře. Nechápavě a podezíravě na mě vytřeští oči. Když jí vysvětlím, odkud jsem přišla a kam zas musím, už se ničemu nediví.
Táhnu se pomalu zpět a odhaduji, jak dlouho ještě. A hlava zas vymýšlí: Proč se to nerozhodí do několika částí Ostravy? Každá čtvrť má svou radnici s kancelářemi, přece. Tak proč taková stupidní centralizace a buzerace občanů? Vopruz. Nic jsme neprovedli, jen skončila platnost dokladů. Vždyť jen Poruba má rozměr zhruba jednoho Ústí n.L. Nebo kdyby to aspoň bylo na radnici, která je v lepším místě a kde jsou příjemnější prostory.. Podruhé se mi nahoru pěšky nechce, dole čeká výtah. Jo a v momentě se ke mně hrne veselá snědá rodina, jsou to jen dvě patra, ale stačí. V duchu zoufale volám toho svého strážníčka, ať se těm děckám nepodaří výtah zablokovat, bo celou dobu vesele plácají rukama do tlačítek. Uf, jsme tu a do čekárny. Obhlédnu čísla na displeji, posunuli jsme se, ale čekat se ještě bude. Strategicky si sedám dozadu a poblíž otevřených oken, díky za ně. Rozhlížím se po osazenstvu, též pestré a rázovité, někteří působí, jako že si přišli pro podporu a jiní, hlavně jiné, jako že je čeká focení na molu. Čekání na Godota.
Otevřu knížku, kterou jsem si prozřetelně vzala, no ale neprozřetelně jednu z těch velmi neoddechových, na přemýšlení,tož to se moc nepovedlo. Hned vedle mě navíc usedne matka s dospělou dcerou a začnou hlasitě rozebírat velmi osobní věci jak na divadle. To fakt nejde. Zavírám četbu, na chvíli i oči a slyším mladou: „Pořád jen vysedává doma a lituje se a práci si nehledá.“ (Dochází mi, že mluví o svém partnerovi). „Stěžuje si jen, co ho bolí. Včera jsem mu řekla: Tak běž k doktorovi anebo umři!“ - To mě rozveselí a říkám si, Antoši, takovou sis měl vzít. Za chvíli začnou rozebírat dceru, školní děcko, a to už mě humor přechází a mám chuť si přesednout, jenže velký výběr není. Apaticky zůstávám a poslouchám dál, jak matka té své dospělé dceři opakovaně radí, ať tu svou dceru seřeže, když jí neposlechne. A říkám si, Jaroslave Dušku, tu bys měl inspirace…
Vpravo registruji mladší dámu, která obchází lavice a vyndává metr, cosi měří. Hm, asi místní zaměstnankyně a budou měnit sedadla? Vypadá to tak, ovšem když lavici vedle mě měří na délku i přes tašky na ní položené, takže metr to pružně kopíruje, jen nevěřícně zírám. Není to blondýna. Tu je asi možné vše, jiná dimenze.
Čísla se pomalu blíží k tomu mému, je mi jasné, že v tom kulturním stánku v 16h nebudu. Konečně jdu na to. Usedám v kanclu proti pootevřené přepážce, vedle mě monitor počítače. S paní se domlouvám, že mi končí občanka i pas, oba doklady vzorně předvádím a ona po mě chce oba pořadové lístečky. Raději ani nedomýšlím, co by se dělo, kdybych měla jen jeden. Podepisuji formulář, pak elektronický podpis, podepíšu cokoliv. A focení – výborná záležitost. První pokus a povzdech nad mými brýlemi, jedna strana hodila odraz. (To poslouchám celý život, vždy mám pocit, jak bych byla jediná, kdo chodí po světě s optikou). Pokus č. 2 a zase špatně, zas nějaký lesk nebo co. Jako bonus vidím vždy výsledné foto na monitoru vedle mě, jestli znáte někoho s přehnaným sebevědomím, pošlete ho tam. Tak co kdybych brýle sundala? navrhuji odvážně. No jestli by vám to nevadilo, zní odpověď. (Klidně i nahoře bez, říkám si v duchu, hlavně ať už jsem pryč.) Ok, bez brýlí, tu bradu trochu dolů, no ještě že po mě nechce, abych se usmála, můj vnitřní úsměv je někde hooodně hluboko. A je to. Výraz zoufalého vraha. To ale není vše. Ještě otisky palce – 1. otisk a pak ještě jednou, nevěřícně poslouchám její instrukci – moc na to netlačte, ať je to stejné, jinak bychom to musely opakovat. (Ty voe, k čemu to teda je, když to může vypadat pokaždé jinak??) Naštěstí se mé otisky shodují a už skoro můžu jít. Platím 600,- Kč za nový pas, (s tou krásnou fotečkou – skoro zadarmo) dostanu doklad o zaplacení, hotovo. Nějaký lístek s termínem vyzvednutí? – Nene nic, přijďte si za měsíc, to je vše.
Vypotácím se ven, seběhnu schody a na tramvaj a rychle pryč odsud. Je 16.30, hmm, má to cenu ještě jít na to čtení? Ale jo, to bych přijela domů úplně bez nálady. Za chvíli jsem v centru, jak návrat v čase po 30 letech. Vejdu do příjemné kavárny v D. knihy, čtení a povídání v plném proudu, možná začali později. Spousta milých a sympatických lidí, vzadu u stolku najdu jedno z posledních volných míst a s úlevou se svalím do křesla. Asi pět minut vnímám jen příjemně hluboký hlas K.Sidona a pak se teprve zaposlouchám do obsahu. Odměňuji se ještě kávičkou a zákuskem a začínám si připadat zase jako člověk.
Do té doby, než si půjdu oba doklady vyzvednout. Pokračování příště a bude to napínavé. :-)
