Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi . Část 5.

"Vodní hrátky Kapitola VII. „Tak tady jsou,“ ozval se tenký, pronikavý hlásek. Překvapeně se rozhlédli a až teď si všimli modrozelené vážky, která nad nimi kroužila.  

„Poslala mě Víla vodní, jsou očekáváni a prý jí udělají velkou radost, když přijdou na návštěvu. Na našem jezírku se dnes totiž konají vodní hrátky. Tak ať dojdou,“ dokončila svůj projev vážka a v mžiku byla pryč. „ Ty jó, vodní hrátky, tam musíme být!“ nadšeně zvolal Mecháček 2 a jeho brácha se hned přidal: „No jasně, jde se k vodě.“ Oba trpaslíci zvolali: „Ano, ale opatrně,“ a Žmoula si pro sebe mrmlal cosi o zvláštním, zastaralém způsobu hovoru. „Jdu se na tu slavnost trochu upravit,“ přidala se Víla a na chvíli zmizela v domečku. Neměli bychom se též nějak vylepšit?“, zeptal se Moula ostatních. „Ale co, vykoupaní už jsme, to snad stačí“, odpověděl hned Žmoula za souhlasného přikyvování Mecháčků. Víla za chvíli vyšla z domečku, v rozčesaných vlasech měla bleděmodrou pentli zdobenou květy.

Všichni společně vyrazili směrem k jezírku. „Juch, juch, juch, to je fajný vzduch“, začal si prozpěvovat Mecháček 1 a ostatní se spokojeně smáli. „Ptakouši, poběž, ať ti neutečem“, popichoval Moula pomalého Ptakopyska. Ten s funěním odpověděl: „Kruciš, kruciš, to je spěchu. Jen běže klidně napřed, já si možná cestou někde zdřímnu.“ „To by ale byla škoda“, ozvali se oba Mecháčci, „když je taková slavnost.“

„Dívejte,to je nádhera,“ vykřikla Víla a ukazovala směrem nahoru. Letěl proti nim krásně zbarvený obraz, který měnil své tvary a také barvy. „Motýlí letka, uvítací výbor, to nám poslala Víla vodní.“ Motýlci nad nimi zakroužili, bylo takové ticho, že všichni slyšeli jemné šustění jejich tenkých křídel. Pomalu se vraceli zpět k jezírku, které už bylo na dohled. „Konečně budu ve vodě,“ s úlevou vydechl a zafuněl Ptakopysk, nečekaně zrychlil a v mžiku se ponořil do jezírka. Ostatní se zvědavě rozhlíželi kolem a také se vítali s Vílou vodní a žabákem Kvakem, kteří už přijížděli ke břehu. Tráva a keře byly ozdobeny květy, na jezírku plulo několik lodiček z lopuchových listů a ozývalo se veselé štěbetání i kvákání všech zdejších živočichů. Malý ostrůvek nedaleko protějšího břehu byl rozsvícen žlutými pampeliškami a vodní hladinu zdobilo několik leknínů. Po přivítání jim Víla vodní nabídla malé občerstvení a pozvala je na vzdušnou, leteckou šou. „Co to bude?“, ptali se Mecháčci zvědavě, kteří jako jediní dali najevo, že nevědí, co taková šou vlastně je. „To hned uvidíte, nechte se překvapit,“ se smíchem odpověděla Víla vodní a hned volala na Ptakopyska, který plaval kousek od nich, ať se jde podívat. A pak všichni společně sledovali a obdivovali přelety vážek, některé jejich odvážné akrobatické kousky a nakonec opět motýlí živé obrazy.

Po skončení Ptakopysk, zjevně opět v dobré náladě, nabídl: „A co tak vodní klouzajda, neboli tobogán, to by vás nelákalo? „ – „No jasně, že jo“, volali hned Mecháčci, ale vždyť tu žádná není. „Jakto že ne, hele,“ odpověděl Ptakouš a hned zmizel na kraji ve vodě, aby se vzápětí vynořil a natáhl se ze břehu do jezírka. „Tak to pojďte zkusit“, zvolal rozverně na ostatní. „Teda Ptakouši, to je bezva nápad,“ nadšeně vykřikl Mecháček 2 a hned skočil na klouzačku – Ptakouše a s nadšeným pískotem se svezl do vody. Mecháček 1 i oba Trpaslíci se přidali a užívali si tuhle zábavu jak v aquaparku. Obě víly je s úsměvem sledovaly, pozvání ale odmítly. Víly si totiž nerady máčí vlásky ve společnosti ostatních, obzvláště když mají upravené účesy.

Začalo se šeřit a nad protějším ostrůvkem se objevila malá světýlka, která se přibližovala. „Slavnost bude pomalu končit,“ sdělila ostatním Víla vodní, máme tu závěrečné vystoupení světlušek. A tak zase všichni v klidu sledovali tu krásu, k roji světlušek – světýlek se ještě přidaly první hvězdy na večerní obloze a jejich odraz v jezírku. „To je nádhera,“ vzdychl Mecháček 2 a ostatní jen tiše přikývli. Obě Víly na sebe mrkly, v mžiku se začaly malinko vznášet a předvedly své večerní taneční vystoupení, i pár cvrčků jim k tomu zahrálo a žabák Kvak se svou družinou zazpíval, tedy zakvákal. Do toho se začaly ozývat podivné chrčivé zvuky, Mecháčci s Ptakopyskem se otočili a viděli, že oba Trpaslíci už usnuli. „Hm, tak to abychom tu asi přespali, což,“ řekl Mecháček 1. Víly, které mezitím dolevitovaly a dotančily, jen s úsměvem přikývly. „Už je pozdě, abychom šli lesem zpět a je teplá noc, můžeme přece zůstat tady.“ Během chvilky si všichni našli svá místečka a přidali se k Trpaslíkům, Říše snů je přijala s otevřenou náručí. Nad jezírkem vyšel měsíc a odrážel se v jeho hladině, v lese zahoukala sova a křovím proběhlo cosi modrooranžového. Mecháček 2 něco vykřikl ze spaní a Víla pralesní několikrát zavzlykala, pak už nastalo ticho.