Pohádka o Víle pralesní, Mecháčcích a Ptakopyskovi. část 2.

Kapitola IV. Setkání průzkumnické výpravy s Vílou a Ptakopyskem. „Tož, to je betelné kocór“, s obdivem zvolal Mecháček 1. „Betelné có, kdo hele?“, nechápavě se zeptal Moula.

„Pokouší se nám sdělit, že se mu ta krasotinka moc líbí“, vysvětlil Žmoula a s povzdechem dodal: „Jo, je krásná.“ 

„To jsou k nám hosté, dáte si čajík z květů anebo čerstvý nektárek?“, zašveholila Víla, která to vše slyšela. Průzkumnická výprava chvíli mlčky obdivně hleděla na tu křehkou krásu, až Žmoula rozechvělým hlasem vykoktal: „Bubu.., bude nám velkým potěšením, krásná Vílo. Šálek čajíku si dám s chutí.“ – „Já taky“, rychle se přidal Moula a hned dodal „prosím“, když viděl, jak se na něj Žmoula přísně zahleděl. Víla se opět usmála a řekla: „A co vy dva, vy nic nebudete?“ Oba Mecháčci sklopili oči (byla to první Víla, s kterou mluvili) a nesměle odpověděli: „My bychom rádi ochutnali ten nektárek.“  „Dobře pánové, jdu to nachystat a za chvíli vše přinesu“ a odhopkala lehkým tanečním krokem, no jako pravá víla.

„Neměli bychom jí pomoci to odnést?“, zeptal se Mecháček 1, který byl z mechoviště zvyklý pravidelně pracovat. „No, aby to nevypadalo, jakož jsme vlezlí“, odpověděl Žmoula. „Slyšíte ale ty zvuky, jak tam funí? Asi je to na ni moc těžké“, přidal se Mecháček 2. V tu chvíli už ale Víla vyšla ven i s táckem, na kterém měla šálky a skleničky s nápoji a k tomu několik koláčků. Všichni hned vyskočili, aby jí pomohli, ona se ale s úsměvem vznesla a pomalinku a s lehkostí přistála na pařezu, u kterého předtím všichni usnuli.„Tak prosím, berte si, pokud vám nevadí, že jsem občerstvení naservírovala na taneční parket“, řekla Víla rozverně. „Víly umějí lítat?“, zašeptal s užaslým výrazem Žmoula. „Taneční parket?“, divili se oba Mecháčci. „Ano, občas tu tančím, hlavně po setmění, to my víly děláváme. A sem tam i trochu levituju, naučila jsem se to od motýlků a jedné vážky, na tom přece nic není.“ – „Tak to bych chtěl umět, tak se vznášet“, řekl zasněně Moula a napil se voňavého čaje. „ A nefuněla jsem já“, dodala trochu dotčeně Víla, „ale můj host Ptakopysk. Za chvíli za námi přijde.“ Žmoula, který už popíjel ten výborný čajík z čerstvých květů, se zakuckal. „Kdožeto? Ptakopysk? To přece není možné, takové stvoření se v našem kraji nemůže vyskytovat. Podle vědeckých průzkumů a poznatků je to vyloučeno. Není to vydra, kachna, nebo něco podobného?“ Víla se jen pousmála. „Říkala jsem mu, ať přijde a seznámí se s vámi. Je ale dost plachý. Počkejte, zkusím ho přemluvit“, dořekla a vznesla se. Okamžitě byla pryč.

„Ptakopysk, nemožné, vyloučeno“, mumlal si Žmoula a vrtěl hlavou. Moula a Mecháčci chtěli něco říct, jen se ale nadechli a zůstali mlčky zírat na dvojici, která se k nim blížila. „Kruciš, kruciš“, neslo se paloučkem. Blížila se křehotinká Víla, která částečně šla a částečně se vznášela. Vedle ní se sunulo cosi velkého, funělo to a hekalo. „Kruciš, už jsme tu“, ozval se Ptakopysk a zůstal pod pařezem. Víla zvolala směrem nahoru: „ Tak co, měla jsem pravdu? Pojďte se seznámit s mým hostem.“

Žmoula užaslým hlasem odpověděl: „Vypadá to, že ano. Jak je to možné?“ a slezl dolů k Víle a tomu velkému, chlupatému stvoření s kachním čumákem. Ostatní ho váhavě a opatrně následovali. Víla se hned dala do představování a vysvětlování, jak se Ptakopysk snažil schovat a objevil se u ní. „Teď už tomu rozumím,“ pronesl Žmoula, „to jsi procestoval kus světa. Takovou dálku,“  a podíval se na Ptakopyska. Ten už měl ale zavřené oči a pravidelně odfukoval. „Zase usnul“, povzdechla si Víla. „To dělá často.“ „No jo, vlastně je to noční živočich,“ odpověděl Žmoula. „Něco jsem si o nich v knihovně přečetl. Je dobrý plavec, že jo?“ – „Hm, určitě líp plave, než chodí,“ řekla zamyšleně Víla. „Co o nich ještě víš?“ – Žmoula se podrbal ve vousech: „Tož, žijí v Austrii, nee pardón, v Austrálii, to je strašně moc daleko a mají rádi vodu. Jo a loví i poslepu, mají něco citlivého v tom zobáku, prý tak cítí kořist.“ Mecháčci, kteří celou dobu stáli o několik kopretin dál, se oba najednou zeptali: „A co žere?“ Víla se zvonivě rozesmála: „Nebojte se ho, vyčistil mi domeček. Žere brouky, housenky a v jezírku prý chytil raka.“ „Nikdy jsme tak velkého a divného kamaráda neměli,“ řekl Mecháček 1. „Jo a  jak můžem vědět, že si nás nesplete s broukem?“, přidal se Mecháčk 2.

„Ale vy jste něco jak tráva, nebo listí, to z vás cítím,“ pronesl Ptakopysk, který se vzbudil. „Nic takového nejím, hm.  Je tu moc rušno a ještě jsem dnes nebyl ve vodě. Omluvte mě, jdu do jezírka,“ zafuněl a pomalu se sunul pryč. Moula se začal smát: „ Vždyť vůbec neumí chodit a vypadá fakt hrozně. To tu chce být s námi?“„On už tu ale je a bydlí u mě,“ zpražila ho Víla pohledem, o který nikdo nestál. „Aha, jo vlastně,“ zakoktal Moula a pak  honem vykřikl: „A co kdybychom šli taky k jezírku, když jsme na průzkumnické výpravě.“ - „Jé, ano, jooo, chceme k jezírku“, radostně se přidali Mecháčci. „U našeho Mechoviště také jedno bylo (Ona to ve skutečnosti byla veliká louže.) a měli jsme tam kamarády, kteří nás vozili na kůrových lodičkách.“ „Kůrových lodičkách?, divila se Víla. „Myslí tím lodičky z kůry, že ano,“ dovysvětlil Žmoula. Nečekal na odpověď a pokračoval: „K jezírku v rámci průzkumu můžeme vyrazit, myslím ale, že je rozumnější nejdříve si najít dobré místo k přenocování, večer se blíží.“ „

"Hm, trochu zklamaně přitakal Mecháček 1, „to je pravda.“ „ Jestli vám nebude vadit mé krátké večerní, taneční vystoupení, můžete zůstat u pařezu, tedy mého tanečního parketu,“ velkoryse nabídla Víla. „Taneční vystoupení??“ vyhrkli všichni najednou. A oba Trpaslíci i Mecháčci pokračovali a všichni říkali Víle to samé – že budou moc rádi, když tu zůstanou a budou se moci podívat na její tančení. Víla vesele zatleskala a zvolala: „To dnes bude slavnostní galapředstavení, většinou se tu na mě dívá jen několik mušek - světlušek, dva pavouci, jedna myška a prý také Pižďuch. Ale toho jsem nikdy neviděla. . . „Pižďuch?“, zeptal se hned Žmoula, „ to je nějaký vzácný brouk, že to neznám?“ „ Pižďuch– nikdo přesně neví, jak vypadá, je zvědavý a zároveň plachý, umí se dobře schovat a maskovat, navíc je rychlý a většinou všude jen proběhne a hned zas zmizí. Někdo říká, že je modrozelený a jiní tvrdí, že modrooranžový. A teď můžeme k jezírku. Možná tam potkáme mého kamaráda žabáka. Je hodný a občas mě sveze na lopuchovém listu.“ Nikdo už nic nenamítal a všichni v dobré náladě vyrazili za Ptakopyskem k vodě.