A jak to bylo dál? Měsíc uběhl jak voda v horské bystřině, opět jsem byla obezřetná a předem na úřad zavolala. Chtěla jsem mít jistotu, že jsou oba doklady – občanka i pas – nachystány k vyzvednutí.
Dotyčná pracovnice mě telefonicky ujistila, že je vše v pořádku, a že si můžu vše přijít vyzvednout.
Dorazila jsem na úřad s příjemným pocitem, že tentokrát mě nečeká žádná zdlouhavá procedura, bo všici tvrdili, že vyzvednutí těch životně důležitých průkazů je otázkou pár minut. Prošla jsem chodbou kolem místnosti opět plné čekajících nešťastníků a odbočila na protější stranu do druhé části, kde postávala jen malá skupinka. A opravdu, během asi deseti minut jsem mohla vyrazit za svou úřednicí. Zpočátku šlo vše hladce, dostala jsem pas, při mém dotazu na občanský průkaz se to ale začalo zadrhávat. Paní, která vydávala doklady, vypadala překvapeně a zkoumavě se mě vyptávala, kdy že jsem si tu občanku vyřizovala. – No přece ve stejný den jako ten pas. – Já tu ale nic nevidím, průkaz tu pro vás není, ani žádný záznam. .. Začala jsem se lehce rosit. Franzi Kafko, pomoooc! Tu mě osvítilo, vytáhla jsem lístek – doklad, který jsem dostala při své poslední a nezapomenutelné návštěvě. Jediný důkaz, že jsem tu byla a kdy přesně a kdo jmenovitě se mnou celou tuto skotačinu absolvoval. Byl to doklad o zaplacení 600,- Kč za vyhotovení pasu. Nic jiného jsem po té celé anabázi jako potvrzení nedostala.
Paní úřednice se snažila pomoci vše vyřešit a zavolala své kolegyni, jejíž jméno bylo na dokladu uvedeno. Proběhl rychlý dialog a pak jsem dostala instrukci, že mám jít za ní do dveří číslo… vyrazila jsem směr plná čekárna a s mnoha pohledy mě probodávajícími pokračovala až ke dveřím D. Dokonce mi bylo hned otevřeno, jen dotyčná úřednice na mě hleděla překvapeně a sdělila mi, že čekala jinou paní Antošovou. Nenechala jsem se tím zastrašit a vstoupila dovnitř.
Následný dialog byl urputný, dal by se označit jako slovní souboj. V úvodu jsem si vyslechla, že občanský průkaz nebyl zhotoven, protože jsem o něj nepožádala… postupně mi začalo docházet, že hrozí to, že bych mohla celou anabázi absolvovat znovu. Následovala záludná otázka, zda jsem při poslední návštěvě v této kanceláři podepsala formulář – žádost o vydání občanky. A hned další – zda-li mi dělala fotku na pas i občanku?? Zlomek sekundy jsem nevěřícně hleděla, a říkala si, že to je snad ku… jedno, když je to v počítači, neasi. Myslím, že to byla ta poslední kapka, seplo mi to a v pudu sebezáchovy jsem spustila: Že jsem samozřejmě nějaké formuláře u ní podepisovala, ale po měsíci fakt těžko řeknu kolik a na co. A že si myslím, že ona je tam od toho, aby klienta vedla a navigovala, že já jako návštěvník-amatér těžko můžu vědět, co vše mám podepsat. A že jsem splnila svou povinnost – přišla jsem včas vše vyřídit, vyzvedla si OBA lístečky – na pas aj občanku, tak co ještěěěě??
Nevím, co nejvíc zapůsobilo, (tuším, že ty lístečky-evidence + zřejmě i můj bojový výraz), změna byla náhlá a velmi příjemná až vstřícná. Paní pravila, že došlo k chybě a že vše hned vyřešíme. Dala mi formulář k podpisu, vyfotila znovu /tentokrát to šlo i s brýlemi/. Na závěr mi nabídla, že když jí svěřím své telefonní číslo, pošle mi info sms, až bude doklad nachystán k vyzvednutí.
S úsměvem a v míru jsme se rozloučily, s úlevou jsem se vypotácela chodbami ven, a pryč.. Honem na tramvaj a do centra k Masarykáči, přemýšlela jsem, kde se stavit na vylepšení nálady. Počasí bylo příjemné, no jistěěě – teráska oblíbené Minikinokavárny to jistí. Bylo brzké odpoledne, takže u stolků ještě poloprázdno, znaveně jsem usedla a za chvíli u mě byla obsluha – jedna ze stálých a příjemných servírek. A co prý si dám? – Tož, něco na nervy. Přišla jsem k vám po vyřízení nové občanky. – Zkušená žena bleskově zvážněla: „To chce panáka!“ – Hmm, dám si pivo, tu vaší třináctku, to snad bude stačit.
Stačilo a dobře bylo.
happy end: sms přišla, op vyzvednut, jen doufám, že nebudu muset nikdy potřebovat oba doklady najednou. Pas - foto bez brýlí a s delšími vlasy, občanka - brýle a krátký sestřih.
