Minipříběhy vánoční

Ježiš, tam je lidí, vyhrkne ze sebe chlapík, který nevěřícně třeští oči směr fronta u pultu s masem a uzeninami. V hlase beznaděj, s povzdechem prohodí něco v tom smyslu – tak pojď, jdem to teda koupit.  

A nervózně se podívá na svého otce (aspoň tak to odhaduji), seniora v pokročilém věku, který se opírá o vozík a s klidným výrazem člověka, který už nikam nespěchá, se pomalu šourá ke konci řady.

S úsměvem kolem nich projdu, v duchu si říkám, jo,jo, jednou přijde doba, kdybys rád pomohl a ono najednou nebude komu… V momentě se mi vybaví vzpomínka stará jen pár let, kdy jsme s mým tátou absolvovali něco podobného v ústeckém globusu, který byl tenkrát podobně přeplněn lidmi jako teď ten ostravský. Byly to první svátky, kdy táta zůstal sám po více než 55letém manželství. S mamkou do té obrovské sámošky občas vyrazili, i když to bylo na druhém konci města.  Vždy tam i poseděli u kávičky, nešlo jen o nákup.

Když jsem za ním na svátky přijela, souhlasila jsem, že tam spolu zajedeme, i když to nebylo třeba a bylo mi jasné, že tam bude husto. Že prý tam mají ty nejlepší uzeniny a šunčičku a tak (jo a taky si tam dáme tu kávičku). Ze začátku docela dobrý, ale když jsme se blížili k masovému úseku, masy fakt houstly a já se tvářila asi podobně jako teď ten chlapík. Největší fronta u pultu… tam nejdeme, že ne? – s nadějí v hlase jsem se zeptala svého takřka 80letého tatínka. Odhodlaným hlasem mi  sdělil –počkej tady - předal mi vozík a s výrazem protřelého bojovníka (však taky vojančil v 50.letech na Šumavě) se lstivě protáhl k pultu, kde byla nakrájená jakási pochutina jako návnada. Stála jsem u našeho vozíku a hleděla, kterak můj táta, který se celý život jevil jako zdvořilý a korektní člověk, po ochutnání už zůstal na vybojovaném místě, hned byl obsloužen a se spokojeným, lišáckým úsměvem se vracel ke mně i s úlovkem-nákupem. Zřejmě vzhledem k jeho šedobílým vlasům se nikdo z čekajících nezmohl na slova protestu, stáří má i své výhody.

No ale já už jsem taky dost stará na to, abych byla tak naivní, že dobrovolně vlezu do globusu v předvánoční pondělí dopoledne s představou, že tu nebude tolik lidí. Největší mazec samozřejmě u jídla, vybírám dobře vypadající vánočku a vyslechnu další krátký hovor. Tentokrát je to dvojice kolem 35 let, dáma prohlíží vánočky, jak by to byla její zásadní životní volba a ptá se svého partnera: „Co myslíš, kterou mám vzít – tu s rozinkami, nebo bez?“ – Odpověď je jasná a rychlá: „Prosím tě, to je mi úplně jedno. Nějakou vyber a hlavně už pojď.“  Ukázková dvojice. :-)

Prokličkuji se svým malým košíkem mezi regály a mnoha vozíky, pokladna, uff – tak sem už do svátků radši nee, nebo jedině pozdě večer. Na běžný nákup to jistí malý Albert, který mám za domem.

Tam se vypravím další den pro věci jako brambory a cosi do salátu, malý a rychlý nákup, pár lidí, klídek. „Jak se daří, mladá paní?“ ozve se za mnou veselý hlas. Otočím se – jestli jako fakt já – usmívá se na mě stará známá, s kterou se občas na našem sídlišti potkám. Kdysi paní učitelka v MŠ, kam chodil můj nyní 28letý syn. Dáme se do řeči, vždy se rády vidíme, je to oboustranné. Paní – už dost let v důchodu – stále hezky aktivní, zvládá svou domácnost, pomáhá dceři s jejími dětmi, chodí cvičit.Brzy se dovídám, jak ji její muž se..  A nedivím se, nikam nechodí a ještě prudí. S velkým důrazem mi sděluje – 44let, nevím, jak dlouho to s ním ještě vydržím, nevadí mi, že musím dělat všechny nákupy a tak, ale on nikam nejde a ještě mu vadí, když jdu pryč. Obě se u toho smějeme, ale je mi jasné, že to žádná velká selanka nebude. V závěru jí říkám, že se mi zdá, že už nad její hlavou vidím záblesk svatozáře. Pozdravte Matěje – to jako mého syna, vyřídím, slibuji a ještě se domlouváme, že se zřejmě potkáme na Štědrý večer v místním kostelíku na půlnoční. V deset.

Tak jo, vycházím z obchodu a dumám nad tím, že tuhle dámu většinou potkám, když se v něčem plácám, jak by mi ji někdo vždy poslal. Tento týden na mě dolehla má samota, no jo vánoční období, a když jsem ji slyšela, hmm, mám se docela fajn.

U našeho paneláku potkávám souseda, který vyráží též nakoupit, je to tu jak na vsi, občas – a to je fajn. Zdravíme se, na chvíli se zastavíme, však mám dnes už volno, nespěchám. A soused – letitý důchodce a vdovec už vůbec ne. Chodí pomalu s berlemi, minule jsem se ho ptala, jestli něco nepotřebuje, že mu můžu nakoupit. Jen se usmíval, a že prý děkuje, ale ne, že musí chodit a hýbat se – tož, s tím se dá jedině souhlasit. Dnes prohodíme pár slov a s úsměvem se diví, že žiju sama – prý kdyby byl o 30 let mladší, tak už by se ucházel. Oba se smějeme, přejeme si pěkné svátky, stejně jako s paní v obchodě si podáme ruce a – dostávám polibek na ruku. Děcka – teda holky – kdy vám naposledy někdo políbil ruku? Navíc tak přirozeným a zdvořilým způsobem – stará škola v tom nejlepším smyslu slova. Loučíme se, odcházím a za sebou slyším – Bylo mi potěšením. Něco jako v angličtině – My pleasure. Ty joo – porubské sídliště - mezi Albertem a Globusem.

Jdu s úsměvem domů, hezké Vánoce přeji všem, i tomu pánovi, s kterým jsem asi před měsícem jela tramvají do centra a který dělal, že mě ani ostatní stojící cestující nevidí. Zhruba můj vrstevník, takže žádný zpovykaný puboš, seděl na dvojsedadle a na tom vedlejším, jasněže vnitřním, měl položený batůžek. Visela jsem na tyči ještě s několika dalšími spoluobčany, bo sednout už nebylo kde a říkala si – že mu to není blbý. Po několika zastávkách jsem koutkem oka zaregistrovala pohyb – sáhl po báglíku,hmm, že by? S nadějí a zájmem jsem se zadívala tím směrem a on... vytáhl z batůžku lahváč. Spokojeně se napil, dal láhev zpět, pohoda,klídek.. To mě dostalo, člověk se v ostravskych lokalkach aj zasměje.

A opět se mi potvrdilo to, k čemu jsem se tu za ty roky propracovala: Ostrava je mnohovrstevná.

Fajne svatečky.