15.6. Ráno opět škrtím bágl a pěchuju vše dovnitř, dnes více ve spěchu. Chci vyrazit sama – vzbudila jsem se s tím pocitem, aspoň ráno – hodinu, dvě – chci jít sama a mít ten čas jen pro sebe. Bez řečí, bez povídání.
Vvrážím tedy sólo, vyfotím si ještě kostel a albergue, zvenku to vše působí temně, ale uvnitř je světlo. Je zataženo, krásná příroda kolem, opět horský ráz, sem tam krávy, klid. Poprvé si pouštím na chvíli muziku z mobilu a užívám si poslech s krásnou kulisou kolem. Za chvíli mě dojdou rychlíci – Kristián a dcera Carol a mají pro mě vzkaz. Nechala jsem v albergue svůj kompas, „kostelník“ ho našel a teď ho má Carol. No teda. Starý kompas, který mi táta dal loni asi 2 měsíce předtím, než duše opustila tělo. Vzala jsem si ho s sebou trochu jako talisman a s tím že ho donesu do Santiaga a možná až na Konec světa. Tak se zase celá skupinka sejde, asi jsme si souzeni. Děkuji Carol, zná tu mou story, včera jsme se o tom bavily. Mladí na kompas hleděli jak na pozůstatky dinosaura a hned se ptali, jestli funguje. Tož, co by nefungoval, nepotřebuje ani baterky, ani internet.
Jdeme společně všichni na kafe a zase začíná pršet. Pokračujeme dál přes malé vesničky, občas jsou tu zajímavé dekorace. Fotím, čekají na mě, začíná mi být jasné, že tenhle skupinový styl pochodu není trvale pro mě. Vyrazila jsem sama, stálo mě to dost sil se odhodlat. Jednou z výhod je, že si můžu jít svým tempem, zastavím si, kde chci, fotím v klidu. Nechci, aby na mě čekali, snažím se to vysvětlit a je jasné, že Carol se to nezdá. Má ráda stádečko po kupě, stará se. Prší, leje, přicházíme do malé vesničky. Hele – je tu obchůdek s malým posezením a automatem na kávu. A vše za lidské ceny. Děláme malý nákup, dám si ještě kávičku a malou pauzu, Carol aspol. nejdříve čekají. Jsem ok, běžte v klidu a míru, však se potkáme v albergue. Tak konečně vyrážejí a já tu chvíli zůstávám s jinými poutníky.
Přestalo pršet, vyrazím a kousek za vesničkou, za rohem je neuvěřitelně nádherné místo. Velká písečná pláž, pár domků – penzión, restaurace, a jinak tišinka. Začíná svítit slunko, jak na objednávku. Kurňa, tu bych pár dní vydržela. Nebo aspoň 1 nocleh, ptám se na cenu – 30 eur, tak jdeme dál. Ale pomalu. Chvíli ještě posedím, však nejsme na závodech (těch jsem si v posledních pár letech užila dost).Lelkuju zcela nepoutnicky, mezitím kolem mě pár poutníků projde. No tak jo, já už jdu. Cesta se mění v úzkou pěšinku a točí se ve svahu nad mořem, nad zálivem, jsou tu krásné výhledy, jen po těch lijácích je třeba se dívat pod nohy, terén je bahnitý.
A zas asfalt, jdu úzkou lesní silnicí bez provozu, docházím dva mladíky. Vesele mě zdraví, hned se představí a že prý jsou z Belgie a na cestu vyrazili z Bruselu. Vysmátí dredaři. Jdeme kousek spolu, projdeme malým přímořským letoviskem, jsou tu lavičky a výhled. Kluci si chtějí dát pauzu, pokračuju dál a říkám, že mě stejně brzy dojdou.
Chci už dorazit do dnešního cíle – La Isla. Vše vypadá pohodově, táhlé stoupání a uhýbám na stezku směr útesy nad mořem, krásná a otevřená krajina. Během 5 – 10 minut se vše mění, přižene se vichr, silný déšť a já si začnu připadat jak ztracený mravenec. Je to jak z nějakého šíleného filmu a nebo snu, nikde nikdo, rozhlížím se a fakt nikdo na dohled, kde jste všichni?? :-) Zvlněné pláně, blížím se k útesům, zprava hučí rozfoukané moře, a zleva začíná hřmít, snad to nepůjde do blesků, jenom to ne, že ne…je ve mně malá dušička. Není se kde schovat, jediný domek, ke kterému se blížím, je oddělený drátem, tady je všechno pro krávy. Pěšinka vede mezi dráty, které ohraničují pastviny a já jen doufám, že v nich není proud. Jako věřící samouk odříkám v duchu cosi jako modlitbu ve stylu – hele, já už fakt budu úplně nejhodnější, a pořád mě to tu baví. Přes všechen strach si uvědomuju ten silný zážitek, obrovskou sílu přírody, svou nepatrnost a pocit, že žiju. Vyndám foťák a v tom dešti udělám dva snímky.
Blížím se k plážovému městečku, už jen prší, sláva. Trasu si trochu protáhnu, protože dostanu „skvělý“ nápad poptat se na ubytování už v této části. Jenže to vypadá jako vilová čtvrť vip a v tom počasí nikdo venku, tak se zase vracím zpět na naši cestu. Kluci mě mezitím předešli a já je docházím na začátku naší vytoužené vesnice La Isla.
Sláva, jsme tady, těšíme se do sucha. Dojdeme k domku, kde venku u stolečku probíhá zápis na ubytování, řídí to španělská stařenka, která neustále mluví, samozřejmě velmi rychle. Strká nám pod nos formuláře, tak tady je to jak na úřadě, vypisuje se i profese, jak jsme přišli (jsou vždy 3 možnosti: pěšky, na kole a na koni). Ještěže kluci belgičtí něco ze španělštiny znají, jinak bych tam asi seděla ještě teď. Babka velitelka vydává pokyny – kdepak, tady ještě není ubytování, musíme jít dál a podle značek snad i albergue najdeme – fajn bojovka na závěr. Uf, jsme na místě, je tu i zahrádka,venkovní prostor, pod stříškou jsou šňůry s oblečením – všichni suší věci, jak se dá. Boty před vchodem a hromada novin, aspoň něco, všichni cpeme noviny do promáčených bot. Je celkem jasné, že v tom vlhku do rána neuschnou.
Zdraví mě Kanaďanky, Carol se ustaraně ptá: How are you? – No jak asi, po dalších 30km a v mokrých botách s puchýři na ťapkách. Great, great, směju se - teď už je dobře.V mokrých botách se puchýře ale blbě hojí, a docela to bolí.(verš) Kuchyňka a velká palandárna, no jasně, volné postele jsou už jen na vrchu, hele ona je to dvoj postel.
V kuchyňce je na tolik lidí málo místa a je tu rušno, halas.Domlouvám se s paní z Lublaně, přibližně v mém věku, která má lůžko pode mnou, že zkusíme večeři v místním bistru – restauraci. Má první španělská večeře mimo albergue – po dnešním „odpočinkovém“ dni mám nárok. A děláme dobře, tohle je malé městečko, nebo větší vesnice, žádná turistická zóna, takže ceny jsou velmi příznivé. Dám si kalamáry a červené víno, život je zas krásný.
Večer před zalehnutím pak zjistím, že mám souseda – staršího Francouze, jehož žena spí někde o kus dál, tady se s tím teda nepáraj .Tak zítra jo, zítra už ten kratší a odpočinkový den.
