13.6. Ráno je ve stylu grotesky. Budím se s dobrým pocitem, že jsem fakt spala (pomník tomu, kdo vynalezl špunty do uší). Ponorku (úzkou, dlouhou místnost plnou patrových postelí) opouštím ale docela rychle.
Jsem mezi prvními v té veliké jídelně i kuchyni. Se mnou tu pobíhají starší a prošedivělé, štíhlé dámy z Německa a Itálie. Ve vzájemné spolupráci (kam se hrabe EU) zjišťujeme co a jak, snídaně je prý v ceně. Z personálu ale nikde nikdo, tož pátráme a najdeme, wouu, toustový chléb, marmeládu a já s radostí objevím aj citrón. Čaj, káva – hrnečky s vodou vaříme v mikrovlnce při protáčení očí a spikleneckých úsměvech. K nachystané hromádce müsli s vločkami (směs, kterou jsem si s sebou vzala na pár snídaní) přidávám chlebík s marmeládou, skvělé.
Vyrážím opět kolem 7.30, společně s dvojicí Kanaďanek, mamka s dcerou, která je po studiu univerzity. Známe se z včerejšího večera. Je zataženo, na procházku fajn počasí, jdeme svižně a ze začátku po silnici s malým provozem. S Carol, která je přibližně v mém věku, se zabereme do hovoru. Večer si pak zpětně uvědomím, že během této cesty, jsem se jí pokusila vysvětlit zásadní části našich moderních dějin. Nejdříve se mě ptá na období „totáče“, protože večer o tom chvíli někdo mluvil. Tož, narodila jsem se v r. 1958, takže si cosi pamatuju a příliš si tu divnou dobu nezkresluju rádoby retro sentimentem. (Současná nabídka v některých našich obchodech – ala – retrošunka apod. mě "baví". Skutečné retro? – Většinou bez šunky a s pořádnou frontou na cokoliv). Snažím se vysvětlit to, co je nevysvětlitelné pro ty, kteří tu nežili. Carol ale působí jako hodně vnímavý člověk a zajímá se.
Nejdříve tedy totáč – kromě toho, že byly poloprázdné obchody a všechno se shánělo, nás tu drželi jak v kleci. Většina (kromě malého procenta „vyvolených“) mohla cestovat jen v rámci socialistického bloku. Carol kroutí hlavou, když mluvím o tom, jaké byly na hranicích buzerace a kontroly i v tom socialistickém táboře. Ani se nedivím. Za železnou oponou si mysleli, jak se tu hezky kamarádíme. Něco si koupit a přivézt? – To byl pořádný adrenalin, skoro nic se nesmělo. Ptá se na rok 1968, je vidět, že o tom něco ví. Okupace, ruská vojska a pak začalo ohýbání páteří, zašlapání sebemenší národní hrdosti. Všichni pracující museli podepsat, že s tou „přátelskou pomocí“ souhlasí. Můj brněnský dědeček, do té doby docela přesvědčený komunista, tehdy vrátil stranickou legitimaci.
Nejlepší jsou konkrétní příběhy. (Příběhy, legendy, pohádky…provázejí nás celý život). Vyprávím jí příběh mého kamaráda z dětství, vyrůstali jsme ve stejném paneláku, známe se od 4 -5 let. Jeho táta byl novinář. A v srpnu 1968 psal jako všichni ostatní – invaze, napadení republiky, zrada … Pak přišlo to, o čem jsem se tu už zmínila. Jardův táta jako jeden z mála neustoupil, nepopřel to, co psal, neohnul se. Šel za to do vězení, myslím, že něco přes rok. A pak samozřejmě mohl psát jedině do šuplete.To ale nestačilo. Jeho syn byl neskutečně nadaný, studijní typ (a kromě toho velký srandista). Na ZŠ byl posílán na různé vědomostní soutěže a školní olympiády, aby reprezentoval. Po skončení ZŠ nedostal doporučení ke středoškolskému studiu, nesměl jít nikam, kde by hrozilo, že by se mohl dopracovat k maturitě.
To ohýbání národa má ale návaznost a tradici. Začátek 2. světové války a doba, která tomu předcházela. Říkám Carol svou teorii (a vím, že nejen svou) – kdybychom se mohli Němcům hned na začátku postavit, kdybychom bojovali, nadělalo by to menší paseku, než to přežívání v protektorátu.Někde jsem nedávno narazila na názor, že to tu vlastně za války nebylo tak hrozné. Carol tu dobu ještě přiblížím na dalším příběhu – příběhu mého tatínka, ročník 1933. V 6 letech zažil odsun z tzv. Sudet – tedy z Ústí n.L. a nebo Aussig an der Elbe. Po dobu války – tedy do r. 1945 žila celá rodina v jedné místnosti u dobrých lidí ve středních Čechách. Při popisu tohoto období vzpomenu na náš výborný film „Tmavomodrý svět“ o českých letcích bojujících za 2. světové války. Vím, že američtí diváci nemohli pochopit to, jak naši hrdinové dopadli. Není se co divit. Komunistický puč v r. 1948 tu se vším pořádně zatočil. Ještě přiblížím dobu vzniku naší republiky, takže i našeho Pana Prezidenta - T. G. Masaryka. I s jeho životním stylem, kondicí, ve které se udržoval. I s tím, že tatíčkovská legenda vznikla později, ve své době měl dost nepřátel a oponentů.
Uff, cítím únavu, stačí. Kanadská a česká poutnice vedou takové řeči ve Španělsku. Chci zase vnímat krajinu beze slov. Přicházíme k moři a máme dvě možnosti, dvě cesty: 1. je pohodlnější a je více po silnici, 2. je náročnější, členitým terénem a kolem mořeeee. :-) Dochází k rychlé shodě a všechny tři vyrážíme pěšinkou nad útesy.
Co na tom, že je zataženo a fučí, je to tu jak v krásné divočině. Okamžitě mi naskočí vzpomínky na Irsko, kde jsem byla před lety s cyklozájezdem, jako pomocná průvodkyně – tlumočnice. Jeli jsme tenkrát západním pobřežím podél Atlantiku a tady to vypadá hodně podobně. Na jednom místě zastavíme, fotíme, rozjímáme a upalujem dál. Je už pozdní odpoledne, počasí na hraně, procházíme malými vesničkami, celkový ráz - jak na horách.
Vyhlížíme albergue, už by tu někde mělo být, aspoň v to doufáme, začínám cítit puchýře a únavu. Další vesnice, pár domků, některé jak zbořeniska, potkáme usměvavou holčinu – poutnici, už bez báglu a ta nás nasměruje. Jéé, jsme tu, malý domeček a vítá nás příjemný, vousatý mladík. (vesnice Pendueles, alber. Aves de Paso)
Na rozdíl od většiny ubytoven proceduru začíná tím, že nám nabídne vodu a až potom vyplnění formuláře. Ital, už dříve Camino šel. Povykládá nám, jak to tu chodí – spaní je v patře, v ceně je večeře, kterou nám za chvíli nachystají, a snídaně. A ještě – jestli potřebujeme něco vyprat – ukazuje nám koš, kam máme dát oblečení, zítra bude vyprané a usušené. Cítím, že mi klesá brada – a myslím, že i Kanaďankám. Cena je totiž – donativo = dobrovolná. (Pozn.: Donativo neznamená zdarma :-), doporučená, průměrná cena je 5-6 eur, podle možností).
Večer, hmm, večer je jeden z nej, nej. Setkávám se tu znovu s německou skupinkou, s kterou jsem se viděla před 2 dny a myslela jsem, že jsou rodina. Nejsou, jen jdou spolu. Chlapík zhruba v mém věku, jde prý ze Stuttgartu, klobouk dolů – je vidět, že ostatní ho tak vnímají. Veselá paní, s kterou si řekneme jen pár slov, umí anglicky asi jako já německy a tmavooký mladík, který mi trochu připomíná syna mé kámošky. Vysmátý a sympaťák. A k tomu ještě - hele- známá dvojice, mladá Francouzka a Španěl, trochu překvapeně na mě hledí, že jsem je došla. No co děcka, však mám za poslední roky naběháno i nachozeno. Přidá se ještě nenápadný mladík – další Němec, který to tu nakonec rozezpívá. Večeříme tedy všichni společně, jako velká rodina. Čočková polévka a těstoviny. Němčina a angličtina. (Zase jednou si říkám, že ten tvrdý jazyk je fakt těžce poslouchatelný :-) Pak následuje opera. Tedy nejdříve ten nenápadný mladík nahodí, jestli si nezazpíváme a pak se do toho pustí, má nádherný hlas. Večírek končí velmi improvizovanou operou, nepopsatelné. Dnes jsme ušli 28km, podobně jako včera, slibuji si na další den kratší trasu.
