Camino - Den 3. Fred, kostely, eukalypty a zebra.

12.6. Raníčko, vstávám kolem 6. h, takže mám dost času na pohodovou snídaní a sbalení věcí. V klidu se loučíme s naším hostitelem, s Fredem odcházíme jako poslední. Vypadá to, že čas kolem 7.30 začíná být má stabilní doba odchodu.

 Bavili jsme se o tom s mým francouzským spoluputujícím už včera, že někteří  vyrážejí na cestu opravdu brzy a také brzy odpoledne končí a odpočívají.  Je jasné, že ani jeden nepatříme k ranním ptákům a neradi začínáme den ve spěchu, natož stresu. Jsme na dovolené :-), i když dost razovite.Ve většině poutnických ubytoven platí jednoduchá pravidla – ubytování je jen na 1 noc (v případě zdravotních problémů je možné pobyt prodloužit, ale určitě ne nadlouho). „Večerka“ – takže čas klidu a zhasnutí světla v „ložnici“ je ve 22h, v případě menšího albergue je to samozřejmě na nocležnicích, ale pokud chce někdo zalehnout ve 22h, je třeba to respektovat. Ráno je běžný časový limit na odchod kolem 8.h, aspoň taková je má zkušenost.  

Během rána v příjemném počasí a hovoru projdeme několik pěkných vesnic, se starými a upravenými domy, všude plno květin a zeleně, v některých zahradách mají citronovníky, ty jo, chtěla bych si někde utrhnout citrón. Nejhezčí vesnicí toho dne projdeme omylem, při tom povídání jsme přehlédli odbočku. Pokračujeme ale dál, podle mapy to vypadá, že za chvíli se opět připojíme na značenou cestu Camina.  A taky že jo. Všímáme si, že skoro pokaždé nás ve vsi vítá kostel vyzváněním, Fred mě pobaví svou teorií o nebi. Během cesty Španělskem si všiml, že mají často více než jen jeden kostel ve vsi. Říká mi, že francouzské vesnice mají vždy jeden kostel a stačí to. Směje se a přibližuje mi svou představu – Přijdeš do nebe a tam se tě zeptají, jestli mluvíš španělsky – si,si - budeš se mít skvěle. Čím víc kostelů, tím lepší nebe.

Cobreces – něco mezi městečkem a velkou vesnicí. Jdeme kolem obrovského, starého kostela. Je otevřeno, vstoupíme, je tu jen pár lidí a hraje jemná, reprodukovaná hudba. Projde kolem nás farář a s úsměvem na nás kývne. Hezké zastavení. Po krátké prohlídce jdeme ven, přichází hodně lidí, asi bude mše. Mlčky pokračujeme v cestě a za chvíli jsme u malé kapličky, též je otevřena, opět se tu na chvíli zdržíme. Jsem ráda, že v takových místech je Fred tichým společníkem, který nemá potřebu vše komentovat, thanks God.

Stoupáme silničkou a oba si všímáme malého baru s venkovním sezením a parádním výhledem. Skvělé místo na kafe. Rozpovídáme se, poslouchám jeho popis Francouzů –  často si stěžují a jsou nespokojení, směju se a říkám, že mi to hooodně připomíná mé spoluobčany.  Po téhle kávičkové pauze začíná být okolí čím dál hezčí, projdeme poprvé kolem pláže a stoupáme nahoru úbočím s úžasnými výhledy na moře.

Oba se shodujeme, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme si vybrali cestu Norte – Severní. Fred původně šel Francouzskou cestou a nakonec přejel autobusem k pobřeží a pak pokračoval už kolem moře. Další důvod  byl i ten, že na Francouzské cestě chodí hodně lidí, to uslyším ještě několikrát od jiných poutníků. Jsou tam ale krásná místa a určitě by bylo fajn si tuhle trasu též projít, třeba na podzim. Jdeme voňavým lesem, kolem nás je spousta vysokých stromů s úzkými, dlouhými listy – eukalypty. Tak konečně je vidím a také cítím. Fred mi vykládá, že ve Francii nerostou, potřebují prý hodně tepla a také vody – v této části Španělska se jim daří. No, vody si ještě též užijem.

 Se zájmem naslouchám jeho zážitkům z Camina. Vyrazil na cestu začátkem dubna ze svého bydliště ve Francii, takže putuje už pořádně dlouho. Odhaduji, že mu je kolem 40 a zdá se, že je v dobré kondici. Nevěřícně hledím, když mi říká, že před touhle poutí nijak moc nechodil, žádná turistika, nic takového. Pak se rozhodl pro Camino – k velkému překvapení svého okolí – a asi měsíc před Cestou začal trénovat. Začal procházkami cca kolem 5km a postupně to prodlužoval a přidal batoh. A pak vyrazil, začátkem dubna byl ještě v některých místech na cestách sníh.  Zajímavé je i povídání o zajištění noclehů ve Francii. Na prvních pár dnů měl domluvené noclehy u známých, ve Francii prý není takový systém ubytoven jako ve Španělsku. Když byl u jedné rodiny – u přátel svých přátel –  paní domu obvolala své známé a měl zajištěno několik dalších noclehů na trase. Také nocoval v klášteře u mnichů, kde si pobyt trochu prodloužil. Dorazil tam s velkými problémy – puchýře, odřené a namožené nohy, naložil si toho na začátek trasy až moc, chodil dlouhé úseky. A tělo začalo protestovat. Odpočíval tam asi 3dny a pak vyrazil dál a teď už si hlídá, aby šel tzv. na pohodu. A jo – jde z něho pohoda, působí spokojeně, je usměvavý a s nikým nezávodí.

Vidíme z dálky ohradu s koňmi, zpomalujeme, jeden kůň vypadá jak zebra – chvíli nad tím dumáme, pak už je jasné, že má přes sebe přehozenou jakousi deku se zebřími pruhy. Fred fotí, chechtá se a vykřikuje? „ Fejk. Fejk zíbra.“ Směju se též, ten jeho humor mi sedí.

Za chvíli přicházíme do města, zcela jasně turistického, s hezkým starým centrem a drahými restauracemi. Je po poledni, teplo, pauza i jídlo by se hodily, ceny v restauracích na náměstí nás ale nelákají. Fred mi nakonec řekne, že chce jít na pláž, schladit nohy. Moc se mi nechce – není to při cestě. Rozloučíme se s tím, že zřejmě oba dojdeme odpoledne do stejného albergue.  Pokračuju ve směru Camina ven z centra, na kraji města procházím parkem a to je to pravé místo na siestu. Sundám boty, lehnu do trávy a nohy opřu o strom, nádhera. Dám si jednu ze svých českých corny tyčinek, banán, vodu a rozhodnu se pokračovat dál.

Tak zase chvíli sama, výrazně ve větší pohodě než první den. Po nějaké době stoupám malou vesnicí a říkám si – vodu, chce to vodu, aqua - a hele přicházím na malou náves a vidím kohout s pitnou vodou (další hezký španělský zvyk). Dočepuju a o kousek dál je malá hospoda. Statečně vejdu, u baru jsou místní chlapi, koupím si malé pivo a jdu si sednout ven. Nikdo se tu na mě moc neusmívá, no a za chvíli přijde obsluha – mladík a přináší mi tapas – smažené rybičky, čipsy. Španělsko – mám tě ráda.

Jdu dál, nikde žádní poutníci, cesta se táhne a procházím částí jakéhosi golfového areálu, teplo, sem tam kolem mě projede auto – jak jinak, na golf přece nepůjdou pěšky. René, já a Rudolf…Vím, že o pár km dál je město San Vicente s ubytováním a ještě před ním by mělo být jiné albergue. Šoupu nohama a po včerejší štrece si říkám, že to tedy asi skončím před městem, jenže projdu kolem odbočky a to první albergue minu.  Asi chci zase lámat rekordy :-) 

A tak scházím silnicí dolů a pak už vidím starý most přes malý záliv, město na dosah a za chvíli už procházím rušným centrem. Turistické letovisko, značky se tradičně ztrácejí. Potkávám sympatickou dvojici poutníků – ptám se na albergue, s úsměvem mi sdělí, že dnes se rozhodli pro hotel. Hurá – infocentrum – řítím se tam, jenže je neděle a v neděli se nedělá.. Vpadnu do vedlejší restaurace – Buenos dias, porfavor albergue?? – Tedy, nejdříve jsem zkusila: CanyouspeakEnglish? – Ale to můžu mluvit česky, vyjde to nastejno navzdory mnoha turistům – cizincům v centru. Starší číšník mi s úsměvem skvělou pantomimou vysvětlí, že mám jít ke kostelu a nasměruje mě – ano – až na ten kopec nahoru. Tak teda grazia.

Vyhrabu se na kopec, nedaleko krásného kostela najdu albergue, které už zvenku působí tak trochu jako cikánský tábor. Uvnitř mě přivítá jakýsi místní štáb, někteří mluví anglicky a hned mi vysvětlí, že nedostávají žádné peníze od města, za nocleh se platí 6 eur, ok, ok. Platím a jako vždy vyplním jakousi registraci /vyplňuje se při každém ubytování, někde stačí jméno a stát, jinde chtějí vědět profesi, jestli jste dorazili pěšky, na kole, nebo na koni.., číslo bot netřeba./ Pak mi zdlouhavě vysvětlují provoz v kuchyni – obrovský sporák a jedním zapnutým hořákem – fire prý obsluhují jen oni, my nesmíme. Fajn, jdu si nejdříve obsadit postel – vychází na mě jedna z posledních dole, no ale nocležna tu je fakt dost zoufalá – pokoj dlouhá nudle a po obou stranách řady dvoupaland, jinak skoro žádný prostor. Snad se tu v noci bude dát dýchat. Jdu zpět ke kuchyni a chci jen horkou vodu na svou instantní polévku a čaj. Něco jako rychlovarná konvice tu neexistuje (postupně zjišťuju, že tak tomu je v mnoha dalších ubytovnách) a na „fire“ nesmíme sahat. Jedna dáma z personálu mi radí mikrovlnku, ty vole já potřebuju jen trochu vařící vody, nechci mikrovlnku a nemám ji ráda. Asi po 10 minutách se domluvíme a získám horkou vodu na zalití svých pochutin. Sedím ve velké místnosti vedle kuchyně, která je cosi jako přijímací a společenská místnost, jídelna. Nejsem přehnaný punťa na pořádek, tady je ale fakt binec a celkový dojem je bídný, všude plno krámů. Jdu se radši na chvíli projít do centra, dám si skvělou čokoládovou zmrzlinu s jahodami a chvíli relaxuju na lavičce s výhledem na mořský záliv.

Při návratu zpět potkám před ubytovnou dámskou, mezinárodní skupinku zabranou do debaty. Jsem hned přizvána do dámského kruhu, je vidět, že se nikomu moc nechce být uvnitř. Dvě Kanaďanky – matka s dospělou dcerou, Němka a pak ještě Němka polského původu, a já. Když sdělím, odkud jsem, Němka nadšeně reaguje, jak je úžasné, že se tu objevují lidi z východní Evropy – prý potkala Ukrajinku, pak někoho z Kazachstánu a teď mě. Jsem unavená, dnešní trasa byla necelých 30km, nechce se mi pouštět do diskuze. A tak si jen v duchu říkám, jestli té německé holčině dochází, že jsme jejich sousedé a máme společný docela velký kus hranic. Kazachstán…

Za chvíli jde kolem Fred, vesele se zdravíme, vypadá též unaveně. Říká mi, že na pláži bylo fajn, ale dostal se mu písek do míst na chodidlech, kde má nedoléčené puchýře.  Všechny ho litujem a přejeme si vzájemně dobrou noc, jdeme zalehnout. V noclehárně zůstává na noc  otevřené malé okénko a dveře na chodbu, tak jo, neudusíme se. Spí se mi skvěle.