Camino - Den 2. aneb Jak vyměním Francouzku za Francouze

11.6.  Vstávám před 6.30, jsem zpomalená jako skoro každé ráno. Toastová snídaně, někteří spolupoutníci už vyrazili, jiní odcházejí. V 7.30 se vymotám ven s poslední mladou dvojicí – Španěl a Francouzka, oba umí trochu anglicky.

 Je ale celkem jasné, že to jsou spíše sólisti a o mou společnost moc nestojí. Je mi to dost jedno. Po včerejších zážitcích se jich držím, říkám si, že aspoň začátek cesty nechci jít sama.

Obloha je opět zatažená, převládá šedivo a všude mokro, v noci muselo pršet. Podle rady, kterou jsme všichni dostali od naší hostitelky trochu krátíme trasu přes malý železniční most. Je to prý nelegální, tedy zakázané, bylo nám včera řečeno, ale celkem běžně se tu chodí, jen musíme dávat pozor, kdyby jel vlak. A taky na policisty, kteří tu občas vybírají pokuty. Další varianta je popojet jednu zastávku vlakem, což prý využívá většina poutníků. Projdeme to v pohodě úzkou pěšinkou podél kolejí. Za mostem francouzské děvče nadšeně vykřikuje, jaký to byl adrenalin, wouuu, tož děcka, u nás bylo věčně něco zakázaného a furt se cosik nesmělo, neasi. Jdeme dál, chvílemi drobně prší, ale je teplo. Docházíme starší dvojici, která byla s námi ve stejném albergue, prohodíme pár mezinárodních slov a taky bon camino a šlapem dál.

Trochu se jasní, začíná svítit slunko a také se občas otevře výhled na vzdálené moře, hned je veseleji. Už bych si docela dala pauzu, dopoledne ubíhá.A hele přicházíme na malou křižovatku, pár domků a na rohu bar (tady se skoro všemu říká bar – i když jsou to občas z našeho pohledku malé, vesnické hospůdky, nebo bistra). Jednoznačná shoda názorů – dáme bágly na venkovní židle, pár podobných už tu je a jdeme dovnitř.  Malá skupinka poutníků právě končí svou občerstvovací pauzu a dělá nám místo u baru. Dávám si výborné preso a k tomu kus tortily jako svačinu. Karlos zřejmě též potřeboval kávičku, začíná se se mnou víc bavit a vysvětluje mi některé výrazy ohledně jídla. Třeba že když chci kafe bez mléka, je nejjednodušší říct: Uno kafe solo. Tak jasně, číslovky trochu podobné jako v italštině, z které jsem během svých častých cest do Itálie cosi pochytala a něco málo se naučila. Jenže třeba dvě už Španělé neříkají due – ale doš. Vůbec postupně přicházím na to, že tvrzení, které jsem někde četla při hledání informací k putování Španělskem, že španělština má často podobná slova jako italština a že kdo umí italsky, tak se celkem domluví, je hodně optimistické. Zkoušela jsem několikrát výrazy jako picolo, dolce, vino rosso….a nic. Ale teď tu mám tlumočníka a tak se snažím aspoň něco zapamatovat, a taky si všímám, že Karlos, sotva dosedl na barovou stoličku, hned si bere oříšky a malé občerstvení, které je na baru. Hezký španělský zvyk.

Je čas sedlat a pokračovat dál. Vyrážíme opět ve trojici, za chvíli zastavujeme u výrazně barevného domku s krásnou květinovou výzdobou a fotíme. Stoupáme, je to tu docela zvlněné, ale tak akorát, kopce nejsou moc prudké a není to nudná rovina. Po nějaké době jdeme zvolna dolů a otevře se nám výhled na městečko v dáli v údolí – městečko průmyslové s komíny, co mi to připomíná? Kopce kolem a v údolí voda – no jasně Ústí n.L., kde jsem prožila dětství a mládí a kde mám bráchu s rodinou. Začíná to tu být postupně fádní, je teplo, jdeme prašnou cestou kolem jakéhosi nekonečného potrubí a blížíme se k periférii města, ty jo to jsem se mohla procházet kolem Ostravy a nebo Ústí.

Karlos nasazuje vyšší rychlost, je drobný a rychlý, francouzské děvče naopak zůstává za mnou a tak se táhneme poledním slunkem a nudnou částí každý sám. Projdu ospalým předměstí, pak kolem až moc rušné silnice scházím po jakémsi nadjezdu dolů směr komíny, fabrika…začnu se smát, škoda, že mě nevidí mí ostravští kámoši.

Requejada se to tu jmenuje. Francouzská poutnice je kousek za mnou, počkám na ni, projdeme tím industriálem a pak se domlouváme nad mapou. Jsou dvě možnosti, dvě značené cesty kudy pokračovat dál, je jasné, že chce jít sama. Předhazuje mi dalšího poutníka, který nás dochází, též Francouz. Spal v jiném albergue, asi o 6km dál ve směru putování. A jo, to beru – sympaťák a velmi komunikativní, veselý. Vyrážíme tedy spolu, to je fakt dobrá výměna. Probereme takové ty úvodní informace – where are you from – apod. Když se dozví, odkud jsem, je nadšen. Prý už potkal i Australana, ale ještě žádného Čecha. A navíc začne vykládat nadšeně o Brnu – tak to zírám. Pokud narazím na cizince, který byl v ČR, tak většinou všichni mluví jen o Praze.  Mé milované Brno, odkud pocházela mamka a jako děcko jsem tam jezdila k babičce na prázdniny, později jsem tam studovala a pár let pracovala a myslela si, že už tam zůstanu, až jsem potkala jednoho…ale to až někdy jindy. Fred tam byl asi před 15 lety a mluví o té době a kamarádech, které tam má, nadšeně.

Jdeme venkovskou silničkou do kopce a ve svahu nad námi je bar s venkovním posezením, tož jistě, pauza je třeba. Slunko hřeje a je čas siesty, oba si dáváme malé pivo a svačinku z vlastních zásob. Fred, který putuje už od začátku dubna, mě učí důležitá španělská slovíčka: Cervesa pequeňa /čti: serveza pekeňa/ - takže malé pivo. Žádné beer, bier, bira…Jsem zachráněna, už si umím koupit kafe a pivo a ještě to doplňuju chlebem – pan a polévka – sopa – tam je aspoň podobný základ jako v dalších jazycích, dobře se to pamatuje. Konec jazykového koutku.

Docházíme do města Santillana Del Mar, je tu krásné a staré centrum, vše opečované, jsme v turistické zóně. Hrad, turisti a dražší restaurace, rozhlížíme se, fotíme a jdeme dál. Je tu i albergue, ještě je zavřeno a tak se shodujme, že popojdeme. Hradní nádvoří a tady jsou parádní výstavní kousky – mají tu sraz veteráni, tedy auta zn. Jaguár. Lehce zavzpomínám na dobu mládí, tak někdy v devonu, kdy jsem vyrážela na závody s tatrováky.

Pomalu odcházíme z města, cesta se vlní a vede nás do kopce, z kopce, otevírají se výhledy na španělská pole a pastviny. Krásný venkov. Konečně přicházíme do vesnice Oreňa, jsou tu upravené domky a hodně zeleně a květiny. 

A najednou stojíme před malým alberguem – útulným domkem s dvorkem a prostorem na sušení prádla i na relax. Nádhera a není plno. Můžeme si vybrat lůžka, nemusím na horní palandu jako včera. Příjemný hostitel nám vše vysvětluje, k dispozici je pěkná kuchyňka, prádlo si můžeme přeprat vzadu na dvorku a jsou tam sušáky. Pokud si dobře vzpomínám, platíme  8 eur i se snídaní. V jídelně hraje příjemná a tichá hudba – střídá se klasika a relax. Na dvorečku potkávám Němku, která se mnou včera vesele konverzovala, říká, že vyrazila brzy ráno po 6.h. To se tu teprve pozvolna začíná rozednívat, je zde velký posun co se týče denního světla, stmívá se až kolem 23.h. V malé skupince si uvaříme špagety a zapijeme to španělským červeným. Chvíli si povídám s Polkou, která jde též sama, Katovice – Ostrava odpovídám zvesela. Je příjemná a vypadá spokojeně, prý chodí nejraději sama. Usínám rychle, dnes mám odšlapáno 35km, tolik jsem ani nechtěla.