Chtěli jsme vyrazit až na samý konec pevninské Evropy - a podařilo se nám to!

Druhé největší město Portugalska - Porto stojí za návštěvu. Pokud jej chcete vidět a navštívit samotný konec pevninské Evropy, stačí mít 4 dny volna a chuť vyrazit do neznáma!

Vyjíždím autem ze Štěnovic u Plzně a jedu pro mé dva přátele Karla a Markétu do Horšovského Týna. Společně pokračujeme po dálnici na letiště do německého Norimberku. Cesta ze Štěnovic přes Horšovský Týn do Norimberku je dlouhá 220 km a jízda autem po dálnici nepřesahuje 1,5 hodiny. Toto letiště využívám osobně velmi rád a často jej doporučuji i ostatním západočeským cestovatelům. Parkujeme v Norimberku na ulici Ziegelsteinstrasse, odkud je to pouze 1 zastávku metrem přímo na letiště. Zastávka metra se jmenuje Ziegelstein a parkování na ulici v blízkosti zastávky je bezplatné. Parkoval jsem tady už mnohokrát a nikdy jsem neměl problém. Vždy tady vidíme zaparkovaná i jiná česká auta, většinou s plzeňskou registrační značkou.

Let z Norimberku do Porta trvá 3 hodiny. Výhodou obou letišť je pohodlné napojení na síť MHD. Cestující se tak během pár desítek minut dostanou pohodlně metrem z letiště přímo až do centra města. My jsme využili rezervaci ubytování skrz a rezervovali si za cenu kolem 500 Kč/osoba/noc ubytování v hostelu „Travel & Live Porto Hostel“. Toto ubytování je přímo v historickém centru města na největší pěší promenádě.

Portugalské město Porto jsme si vybrali, protože se jedná o druhé největší město Portugalska, které má pouze 238 tisíc obyvatel. Porto je klidné, má dlouhou historii, krásné centrum města, leží na břehu Atlantického oceánu a vyrábí se zde slavné Portské víno. My jsme strávili ve městě 4 dny od soboty 1.12. do úterý 4.12.2018, což je ideální doba na poznání celého města. Teplota byla téměř o 10 °C vyšší než tou dobou u nás v České republice, a tak jsme vyměnili zimní bundy za jarní bundy a hojně jsme využívali místních kaváren.

Naše první kroky vedly po největší městské promenádě Rua de Santa Catarina, na které jsme také bydleli. Tuto promenádu bych přirovnal k pražskému Václavskému náměstí, kde se mísí lidé mnoha národů, nejrůznější kavárny, obchody a butiky za přítomnosti vůně pečených kaštanů. Portugalci milují své 20% Portské víno a v kombinaci s horkými pečenými kaštany se jedná o nezapomenutelný gurmánský zážitek s příjemnou adventní atmosférou. Další kroky nás vedly dál do centra k mostu Ludvíka I (portugalsky Ponte Dom Luis I), který se tyčí ve výšce 43 m nad řekou Douro, která na konci města ústí do Atlantického oceánu. Tento dvoupatrový most je největší dominantou a památkou města. Most se stavěl se v období let 1881-1886 a jeho stavbu řídil Eiffelův kolega Théophile Seyrig. V dolní části mostu vede silnice pro automobily, horní část mostu pak využívá linka D portského „metra“, mostem vede také chodník pro pěší. Zdejší metro je kombinací podzemní a nadzemní dráhy. Nemůžeme s jistotou říci, zda se jedná o plnohodnotné metro, ani o plnohodnotnou tramvaj. Město se tyčí ve dvou údolích, mezi kterými protéká řeka Douro. Dráha tak jednou vede pod zemí, jindy skrz portské ulice a tak umístění v podzemní a nadzemní části je tak 50 na 50. Za zmínku také stojí jízda v historické tramvaji, která vás pohodlně sveze z centra města podél řeky Douro, až k samotným břehům Atlantického oceánu. Sladkovodní voda se zde mísí s oceánskou, městské bezvětří se mění v silný vítr vanoucí od oceánu a množství racků nad hlavami je místy až strašidelné. Přibývá taky cyklostezek, sportovních hřišť, promenád a celkově atmosféra se zde hodně mění. Všude klid, žádný spěch, protínáme umělecký trh s výrobky místních řemeslníků a umělců, okukujeme obrazy, šperky, užíváme si pohody. Karel s Markétou si opět kupují pečené kaštany, já vytahuji láhev portského vína a zasněně hledím do oceánu.

Uvědomuji si, jak jsem si vždy přál dostat se až na samotný konec pevninské Evropy. A teď tady sedím u břehu oceánu, popíjím portské víno a spokojeně si užívám pro mě emotivní chvíli ze splněného snu. Začínám přemýšlet o další cestě, která mě čeká 17. února 2019 do Ázerbájdžánu, do jihozápadní Asie, až k samotným břehům Kaspického moře. Uvědomuji si, že cestování je jakousi drogou s nekonečnou chutí poznávat dál a dál nová místa. Chuť překonávat sám sebe a poznávat světy, ve kterých se psala historie. I když je pohled do oceánu ze samotného konce pevninské Evropy splněný sen, zjišťuji, že tím životní cesta dobrodruhů nekončí, ale naopak začíná!

Radim Teodor Bílek