Cestou necestou, až do Ázerbájdžánu - 2. díl Ropné pole a ohnivé hory

Před 5 lety jsme se vydali na Kavkaz procestovat Gruzii s Arménii. Litovali jsme, že do sousedního Ázerbájdžánu se vzhledem k vízové povinnosti a pouze 8 dní plánované dovolené už nedostaneme. Trvalo to 5 let a náš cíl se splnil!

Úterý 19.2.2019 A zase ta pozdní snídaně...

Jako dva medvědi jsme se ráno probudili ze svého kómatu. Bylo 10:30 hodin místního času. Neoholení, neupravení na sebe hodili košile a vyběhli zmateně na recepci hotelu, jestli pro ně bude ještě snídaně, která se standardně podává v čase 8:00-10:00 hod. Bohužel... Vyšli jsme tedy do útrob deštivého města, dali si v místním podniku čtvrté, možná i páté kategorie kávu za 13 Kč a vyšli se někam s vidinou lepšího podniku najíst. Podařilo se nám objevit Sushi Market & Restaurant a jelikož je Baku přímo u břehu Kaspického moře, odhadli jsme, že ceny budou určitě příznivé a bylo by fajn ochutnat něco z místního moře. Dali jsme si oba polévku z mořských plodů, Honza si vybral Sushi Kamaniwi Hott roll (kreveta, avokádo, krab), má maličkost pak ochutnala Sushi Kalifornia Roll (avokádo, krab, majonéza a jikry Tobika). Po tomto místním gurmánském zážitku uvažujeme kam dál - venku je totiž kolem nuly a padá sníh s deštěm. Uvažujeme nad myšlenkou, že Hamán (turecké lázně pro pány) budou pro dnešní deštivý den tou nejlepší volbou!

Úterý 19.2.2019 Haman - Ázerbajdžánský Karlštejn, aneb místo, kam mají ženy vstup zapovězen...

Jelikož dnes bylo zataženo a teploty atakovaly 0 °C, tedy padal bílý sajrajt s deštěm a do toho foukal od Kaspického moře silný, téměř až vodorovný vítr, rozhodli jsme se navštívit zdejší turecké lázně, tedy Haman. Po zaplacení 26 manátů, tedy v přepočtu 350 korun, jsme získali neomezený vstup přímo do ráje - tedy, jestli jste milovníci masáží a saun. Na recepci nám řekli, že vstup je jednorázový a je jedno, zda zůstaneme 1 nebo 2 hodiny - zůstali jsme tedy rovných 5 hodin. Známe finskou saunu a turecké lázně, ale zjistili jsme, že mají i ruskou saunu. Celé to kouzlo spočívá v tom, že se jedná o horkou páru, ve které se mlátíte po zádech studenou březovou větví. Dopřávali jsme si tedy finskou saunu, ruskou saunu i bazén a to celé nespočetněkrát dokola jako humři v horkém nálevu. K tomu jsme u baru zvládli i vnitřní chlazení organismu a během saunování vypili 6 piv - tedy 3 piva na každého, pečenou slanou cizrnu a nějaké to ázerbajdžánské cigárko. Jinak ázerbajdžánský se řekne děkuji "coch savol", ano "he", pivo "pive", jedno je "bir" dvě jsou "iči" dál už ví, co chcete říct i v češtině! No, co budu psát, přikládám fotodokumentaci. Turecký Haman, místo, kde nepotkáte ženu a domů se vám chtít nebude! 

Středa 20.2.2019 Cesta z města...

Předchozí dny nebylo dobré počasí, ale dnes se udělalo hezky. Rozhodli jsme se tedy narychlo opustit náš hotel a vyrazit z hlavního města Ázerbájdžánu do hor. Žádné taxi, ale hezky hromadnou dopravou a s místními domorodci (možná i slepicemi a kozami, a kdo ví s jakou havětí ještě). Držte nám palce, dobrodružství začíná!

Nasedli jsme na maršrutku č. 217 a jeli ze stanice metra Koruglu do vesnice Yanar Dag. Baku za námi postupně mizelo a my se dostali do divočiny. Cestou jsme viděli ropná pole a já trval na tom, že musíme z maršrutky vystoupit a celé ropné pole zdokumentovat a hlavně vyfotit. Honza byl proti (prý nebezpečí úrazu), ale podařilo se mi ho při zpáteční cestě donutit. I přes zákaz vstupu a přísný zákaz focení se mi na ropné pole podařilo vniknout (Honzovi tedy ne, ten se u tabule zákaz vstupu zastavil a odmítl dále jít), nicméně se s Honzou skvěle doplňujeme, a tak se nám podařilo i přes ty všechny zákazy pořídit snímky a videa, na které jsem se od začátku cesty tolik těšil.

Středa 20.2.2019 Vítejte na ropném klondajku!

Ani zákaz vstupu a zákaz focení neodradil Radima, aby navštívil ropné pole, kolem kterého jsme cestou v Ázerbájdžánu projížděli. Honza poslušně zastavil u značky "zákaz vstupu" a dal si na půl hodiny za vůně ropy, oleje a maziv svou vydatnou svačinku.

Ropných rafinérií je tady tolik, že litr nafty stojí na benzínce 0,6 manatu, tedy v přepočtu 8 korun. Běžný Natural pak koupíte za 0,8 manatu, což je něco kolem 11 korun. Vše bylo řádně ověřeno Honzovýma i Radimovýma očima při pohledu na čerpací stanice u cest během jízdy totálně přeplněnou maršrutkou.

Ázerbájdžán je jedna z prvních zemí, která na světě ropu produkovala. Produkci zahájila na počátku 20. století a generovala polovinu celkové světové nabídky. Podle údajů, které jsem na internetu našel, byl pro Českou republiku druhým největším dodavatelem ropy (jaký je současný stav bohužel nevím). Takže, kdo nechce volit standardní 5 hodinovou cestu letadlem skrz 3 časová pásma, může proti proudu doplout ropovodem až za námi.

Co víc dodat... Toto místo bere dech, zároveň budí rozporuplné pocity při pohledu na kapající kohouty s ropou, ropná jezírka, rez a kaluže s mazivy. I toto je dobré vidět a možná i proto ten přísný zákaz focení.

Středa 20.2.2019 Ohnivé hory, jen kousek za městem

Naše další dobrodružná cesta vedla do Fire Mountain, které jsou přibližně 15 km za hlavním městem Baku. V těchto místech uniká ze země plyn, který hoří už mnoho let. Honza využil síly ohně a chvíli se nahříval. Já to zkoušel, ale upřímně jsem se bál. Je znát, jak je tato země bohatá na ropu, plyny, rudu a další nerostné bohatství. Pokud s ní budou Ázerbájdžánci rozumně zacházet, budou mít stále co těžit, dolovat a získávat. Avšak hranice mezi přírodou a průmyslem je velmi tenká. Uvidíme, co bude na tomto místě stát za několik let...

Středa 20.2.2019 Honza málem, králem, tedy svačinou

,,To jsou hodní psi," volá Radim. No nevím, dvakrát kolem nás proběhli a začali zužovat kruh. Asi jako kdysi Indiáni v Americe... vydal jsem se dál. Psi za mnou. Asi věděli, že mám v batohu jídlo. Dělal jsem, že nevnímám, ale koukal se kde jaký pes je. A Radim? No co, fotí a vůbec nevěnuje pozornost tomu, že to mohou být poslední okamžiky kolegy Honzy. Včetně jeho (Radimových) zásob jídla. Nakonec to dobře dopadlo a já Honza mohl napsat tento text.

V příštím díle se vydáme stopem dál do vnitrozemí. Zažijeme chvíle beznaděje, kdy jsme šli 12 km velmi těžkým terénem z hor k dálnici pěšky a následně chvíle radosti, kdy jsme došli k dálnici a okamžitě jeli dál a potkávali samé fajn místní lidi. No, cestování po Ázerbájdžánu je dobrodružství, to se musí uznat!

Radim Teodor Bílek

a Jan Melka