Cestou necestou, až do Ázerbájdžánu - 4. díl Muslim s břitvou držel křesťana po krkem!

Před 5 lety jsme se vydali na Kavkaz procestovat Gruzii s Arménii. Litovali jsme, že do sousedního Ázerbájdžánu se vzhledem k vízové povinnosti a pouze 8 dní plánované dovolené už nedostaneme. Trvalo to 5 let a náš cíl se splnil!

Pátek 22.2.2019 Maršrutkou až k hinduistickému chrámu ohně

Dnes bylo jasno s teplotou kolem 13-15 °C a tak jsme s Honzou vyrazili z autobusového nádraží Korolo a maršrutkou č.184 do vesnice Atescah. Jízda stála 0,3 manatu, tedy 4 koruny a opět jsme byli v maršrutce středem pozornosti. V Atescah mají stavbu známou prakticky na celém světě. Historické kořeny tohoto chrámu spadají do dob zoroastrismu (íránské náboženství, 600 let př.n.l.), kdy byl chrám vybudován uctívači ohně, kteří tuto zemipovažovali za svatou.

Celé okolí je známo naprosto unikátním přírodním fenoménem – ohněm, který hoří přímo ze země. Dominantou tohoto místa je hinduistický chrám, kde uprostřed plane "věčný oheň" a dříve se zde odehrávaly náboženské rituály. V okolních budovách se nacházejí malé místnosti mnichů "dervišů" – uctívačů ohně, kteří věřili, že tento oheň má zázračnou duchovní sílu a tuto víru si přinesli z Indie. Důkazem toho jsou i hinduistické nápisy na zdech. V dnešní době se již chrám k bohoslužbám neužívá, slouží jako muzeum. I původ tajuplného ohně je již objasněn – oheň stále hoří díky zemnímu plynu, který v místě chrámu a na dalších místech Apšeronského poloostrova plyne ze zemních otvorů.

Po této cestě jsme zamířili na oběd. Našli jsme cosi jako restauraci (tvářilo se to tak z venku), ale uvnitř to byla venkovská hospoda 4. možná i 5. kategorie, pouze s pivem, čtyřmi druhy nealko nápojů a jednou vodkou a samozřejmě bez jídla. Ale i tom bude další příběh...

Pátek 22.2.2019 Restaurace, kde se nevaří...

Když je hlad, musí jmění stranou. To pronesl náčelník české polární výpravy Karel Němec. Hlavou, tělem i nohama Čech (někteří dodají že i rukama). V našem případě to zní. Když je hlad, musí ostych stranou. Jak Radim již zmínil navštívili jsme hospodu, no hospodu. Na ulici sice mají vyvěšený ceník jakýchsi jídel, a na ceduli fotky místních specialit, ale když scházíme po několika schodech, uvítá nás dvorek kdy napravo jsou dvoje otevřené dveře kamsi a nalevo dveře jedny zavřené. Tak kam?

Už to obracíme, ale v jednom okamžiku z jedněch dveří (těch otevřených) vystupuje starší pán ještě rozespalý a z druhé strany ve dveřích stojí slečna asi 35 let a oba se nás ptají co potřebujeme. (či něco v tom smyslu, přesný překlad mi trochu uniká). Posunky jim naznačujeme, že bychom chtěli jist. Zvou nás tedy dál .A tu teprve jsem poznal, jaký byl můj starý dobrý dědeček, dej mu Pán Bůh leh...... (není to zase nějaká jiná hra?). Tu teprve zjišťujeme, že za zavřenými dveřmi je lokál asi s pěti stoly a jedním salonkem. Tak pro jeden stůl. Usedáme za stůl a už je tu slečna s otázkou. Račte si řát? Ne vlastně řekla račte si přát. (poznámka pisatele: mi neumíme místním jazykem krom asi sedmi slov, ani rusky. Starší pán zase neumí jinak než místním jazykem a rusky. Slečna co nás obsluhovala neumí ani rusky. Konec poznámky.) (pisatelův povzdech: kdy konečně bude možné psát na telefonu kurzívou? Konec vzdechu.)

Po dlouhém vysvětlování, že bychom rádi šašlik a mírném překvapení obsluhy, že chceme i jíst, nám došlo, že se tu asi moc nevaří. V tom ale nebyl vůbec problém. Jeden telefonát a než máme v sobě půlku točeného (mimochodem poměrně dobré pivo) a misku korbáčiků pokapaných citronem. Je tu starší paní a jestli chceme kuřecí maso a nebo játra. Já si řekl o játra a Radim o kuřecí. Jídlo nám začíná paní připravovat a mezitím se s námi dává do rozhovoru slečna z obsluhy. Na to že mezi námi je jazyková bariéra jsme si i celkem slušně pohovořili.

Čas plyne a je tu první chod, vodka. Uff, no tak jo. Ještě že mám tréning. Pivo a vodka na prázdný žaludek... Ale to víte asi každý... Naštěstí to pokračuje dál a na stole máme úžasnou hostinu. Jídlo výborné a nálada také fotky to rozhodně dokazují. Po skoro půldruhé hodině a prázdném stole je čas na odchod. S napětím očekáváme, kolik to vlastně budeme platit? Finální cena 27 manatu to je 363 Kč. Loučíme se s příjemnými lidmi a směřujeme na autobus číslo 184 který směřuje zpět do Baku. Jestli to byl opravdu nějaký typ šašliku nevím, koření na šašlik tam bylo a kousky tuku také. Jestli ze zadku jehněčího nevím. Ale rozhodně zážitek velkolepý.

Pátek 22.2.2019 Muslim s břitvou držel křesťana po krkem!

!!! Naprosto šokující... nevídané... nafotili jsme ty krvelačné muslimské vrahy přímo v akci! Za chvíli budou s břitvou běhat i u vás !!!

Tak dost, vypínám bulvární zprávy, pojďme na náš příběh s holičem: Honza si doma v Plzni zapomněl holení a postupně, den co den splývá víc a víc s davem. Jeho obličej se z křesťanského Honzy mění na muslimského Mohameda a je třeba s tím něco udělat. Ano, více než 95% obyvatelstva je muslimského vyznání. Když už mluvíme s lidmi, cestujeme autostopem, pohybujeme se suverénně v podzemním systému metra Baku a jíme s místními domorodci přišel čas i na holiče. Chvíli trvalo, než se oba dorozuměli. Honza neuměl rusky, holič neuměl anglicky, chyběla tedy jazyková spojnice. Trvalo asi minutu až dvě, než se ti dva pochopili, ale chuť a vůle tady byla. Poté to vše nastalo. Bylo znát, že toto je premiéra i pro samotného holiče. Byli jsme v malé vesnici za městem, očividně jediní turisti, místní nosí většinou vousy, nebo alespoň knírek. A užívali si to oba dva! Celý ten proces, přímo až rituál... no prostě nádhera! Žádný sprej s pěnou, žádná škrabka či strojek - hezky vše klasicky a po staru.

Celé toto umělecké dílo bylo zakončeno vylitím zeleného vosku s vatovou tyčinkou do uší, zatvrdnutím a pak rázným vyškubnutím zaschlého vosku i s ušními chloupky. Nutno říci, že tento proces je známý i u nás a používá se, jen místo vosku se přikládá ohnivá lampa k opálení chloupků. Tato arabská metoda, kdy dochází i k odstranění samotných kořínků nám připadá lepší. Přece jen, proč by kvůli módě a vzhledu měli trpět pouze i ženy, že?

Po celém 45 minutovém procesu Honza omládl a chrochtal si blahem. Ázerbájdžánský holič mu promazal ještě obličej krémem a vyptal si za svou práci 10 manatu, tedy 135 korun.

V příštím (posledním) díle se dočtete jak jsme pluli lodí po Kaspickém moři, jak Radim (doslova) přepadl s fotoaparátem kapitána lodi a jak jsme koupili telefon Samsung Galaxy S9+ za 500 korun. Jo, Ázerbájdžán je svět zázraku!

Radim Teodor Bílek

a Jan Melka