Ti, kteří čtou můj blog již vědí, že většinou na dané téma nezůstane u jednoho článku. Snažím se psát tak, aby se dal článek přečíst v MHD, při vyučování, v práci anebo na záchodě.
Miluju články, které vyvolávají diskuze. Miluju články, pod kterými se lidé hádají, ukazují na sebe sama, přidávají své zkušenosti anebo postřehy.
Stejně tak tomu bylo u článku ,, Mafie jménem číšníci,,
Komentáře tipu ,, A co kuchaři? Ti nekradou?,, Kradou, samozřejmě že někteří kradou. Ale já teď píšu o číšnících. Třeba se v budoucnu i na kuchaře dostane :-)
Aniž bych se chtěl kohokoliv dotknout, jsem přesvědčen, že ti nejvíce řvou ,,Ne, ne, číšníci nekradou,, jsou právě ti, kteří o tomto tématu vědí nejvíc.
Komentářů pod článkem jsem měl mnoho. Nechci se věnovat každému jednotlivému, ale zmínil bych jeden, ve kterém jedna čtenářka píše něco ve smyslu:
Pokud si provozovatelé restaurací myslí, že můžou večer sedět u Ordinace a víkendy trávit s dětmi, tak ať se nediví, že je jim restaurace rozkrádána.
A já se ptám, to že se někdo rozhodne mnohdy investovat všechny své peníze do byznysu, který je nejistý a plní si svůj sen ve formě restaurace, znamená to, že se stane zákonitě otrokem svého snu?
Znamená to, že v ten moment, když se ze zaměstnance stane podnikatel přichází automaticky o právo na volno? Mám tomu rozumět tak, že podnikatel v gastronomii přichází o rodinný život a nárok na dovolenou? To přeci nemůže nikdo myslet vážně?
Ano, souhlasím s tím, že pokud majitel chce aby restaurace fungovala, musí se o ni starat. Musí tam trávit čas a kontrolovat, hlídat. Na druhu stranu si restauratéři najímají provozní a odpovědné osoby, ke kterým má důvěru a kteří suplují jeho samotného v době jeho nepřítomnosti. Bohužel se stává, že vás na konec okrade i dobře placený provozní.
Podle zjištění České obchodní inspekce každý desátý host restaurace je v Česku ošizen. V Praze a ve středních Čechách je dokonce nepoctivý každý pátý číšník nebo hospodský. Nejpoctivější obsluha je na Zlínsku a v jižních Čechách.
Zdroj: ahaonline.cz
Jak vidno, nejsem jediný kdo na toto téma píše. Gratuluji hostům na Zlínsku a zároveň lituji všechny ostatní hosty, především v Praze a středních Čechách.
Už v minulém článku jsem se věnoval tomu, jak zlodějině zabránit. Je to těžké. Já jsem navrhoval zrušit příjem hotovosti. To má samozřejmě své pro i proti. Já osobně s tím problém nemám. Výplata mi chodí na účet celá. Žádnou část výplatu v hotovosti v obálce nedostávám, jsem tedy zvyklý platit kartou. Naopak mě nemile překvapí, když někde kartu neberou. Asi jsem zvyklý z Prahy, že kartou zaplatím všude, že mě dnes už ani nenapadne u sebe nosit hotovost. Když otevřete moji peněženku, zpravidla tam najdete pár zmuchlaných účtenek, několik drobných, platební kartu a šupinu z Vánoc.
Samozřejmě si čas od času naběhnu, jako třeba minulý víkend na Šumavě. Tam se moc karty nevedou. To pak nezbývá nic jiného, než najít nejvhodnější bankomat.
Taktiky číšníků jsou různé. Jinak se to dělá v restauraci a jinak v hotelu.
Ti hoteloví číšníci jsou na tom relativně lépe. Hotelový číšník pustí jedno kafe bez markování a vydělanou stovku. V restauraci musí ty kafe pustit tři. Navíc v hotelech se dělají snídaně, takže je velmi jednoduché sáhnout do zásobníku kávy na snídaních a číšníkovi kafe nechybí. V restauracích číšník kvůli stovce riskuje trojnásobně a ještě si musí koupit pytlík kafe, aby po jeho směně káva nechyběla.
Pamatuji hotel, kde fungoval obchod mezi středisky. Banketní číšník má dost nápojů vyšetřených z konferencí a galavečeří, ale většinou nemá přístup k platícím hostům. Takže systém byl jednoduchý, banketní číšník vyšetřil nápoje, které za smluvenou cenu prodal číšníkům na baru a ti je zase s řádnou přirážkou prodali hostům. Ideální stav. Nikomu nic nechybělo, číšníci neriskovali, že je někdo chytne s dokupem a všichni byli spokojeni.
Ale co chudák číšník v restauraci?
Ten to má složité. Ten má pár možností jak vydělat peníze a přitom se tvářit jako svatoušek:
- Pivo pod míru. Zdá se to jako banalita, ale když je šikovný, každé desáté může být jeho
- Nápoje s ledem. Řeknete si no a? Ale ono nealko mnohdy bývá v restauracích dražší než pivo. A když dáte /hlavně v létě/ velké množství ledu do skla, zákazník je rád a číšník může mít klidně každý třetí nealko nápoj do vlastní kapsy.
- Vinné střiky. Pravidlo číslo 1 zní ,, pokud si objednáte vinný střik, číšník vám musí donést adekvátní množství vína a k tomu perlivou vodu,, a buď vy jako zákazník, nebo číšník před vámi vinný střik smíchá. Tak to nařizuje vinařský zákon. Pokud tomu tak není, riskujete možnost, že víno ve střiku není kvalitním vínem, jak se uvádí v nápojovém lístku a potom nabízíte číšníkovi dát do sklenice vína méně, než by měl. Jinými slovy každý desátý střik jde číšníkovi do kapsy.
- Jedním z oblíbených triků je rukou psaný tip na účtence. Číšník si prostě natvrdo řekne o spropitné. Většinou se tyto praktiky používají na Staromáku, hlavně u zahraničních turistů. Bohužel většinou to turisté dají, protože si myslí, že je to tak správně.
Možná stojí za to se zamyslet spíše nad tím než jak tomu zabránit, tak spíše nad tím proč to dělají?
Jak jsem již zmiňoval ten Staromák, tak tam mají číšníci tak nízké základy, že jsou nuceni si peníze vydělat jinak. Zaměstnavatelé s tím apriori počítají a nechávají je tvořit. Co vydělají jim stačí a nechají své číšníky dopisovat rukou částky za tipy a šetří tím mzdové náklady.
Problém je, že tito číšníci jsou tak zdegenerovaní, že si myslí, že to co dělají, dělají správně.
Pamatuji se, jak jsem měl jednou v restauraci večeře. Skupina měla předem objednané menu za předem schválenou cenu. Bohužel skupina byli samoplátci, takže servírka, která byla na place kasírovala každého jednotlivého hosta zvlášť. Vše proběhlo jak mělo, hosté se najedli, napili, byli spokojeni, zaplatili a odešli. Já jako podnikatel jsem měl radost, že jsem vydělal a předpokládal jsem, že když servírka kasírovala tolik hostů jednotlivě, tak že i ona bude spokojená, protože si vydělá na tipech.
Po akci za mnou přišla a povídá ,,tak pane šéf, oba jsme vydělali a jsme spokojeni co?,, Myslel jsem že dostala dobré spropitné. Bohužel co mi následně řekla mě úplně rozsekala:
,, každému jsem k účtu mázla 15% a hodilo mi to pěkný balík.,,
Absurdní na tom všem bylo nejen to, že okradla mé hosty se kterými jsem měl předem danou cenu za jídlo, ale především to, že ona vůbec nechápala, že něco udělala špatně. Ona na tento systém výdělku byla tak zvyklá, že ji ani nepřišlo divné, že se chlubila právě mě. Za celou dobu nepochopila, že takto se to nedělá. Na konec musela odejít, protože jsme ji tuto zlodějinu netolerovali.
Druhá kategorie číšníků je ta, kteří sice mají větší peníze od zaměstnavatele, bohužel něco na pásce a něco bokem. Zaměstnavatel je tak logicky sám zlodějem, protože okrádá nejen svého zaměstnance, ale především stát. Číšník pracující v tomto systému aby se dal na modlení, že nikdy neomarodí, nepůjde na mateřskou, nebo nedej bože nebude chtít hypotéku. Protože z oficiálního základu, který od zaměstnavatele má mu nezbyde nic jiného, než se v případě nemoci pást. Takže? Ve volných chvílích milý číšník vymýšlí všemožné fígle, jak si vydělat peníze na horší časy.
Třetí kategorii tvoří chroničtí zloději. Těmto se věnovat nebudu. Ti budou krást, i kdyby brali 100 000 Kč měsíčně. Pro ně je to sport a nezbývá než počkat až vymřou.
Já si myslím, že řešení by bylo.
V první řadě nenavádět své zaměstnance, aby si výplatu vydělali u hostů. Ve druhé řadě číšníky pořádně zaplatit. A ve třetí řadě číšníky /ale i kuchaře/ motivovat. Nastavme si jasná pravidla a dejme jim procenta z tržby. Řekněme, budete mít 5% z tržby do maximální výše xy. Snad potom budou mít číšníci snahu dát vše do kasy, protože čím větší tržba, tím větší možnost osobního ohodnocení.
Myslíte, že by to mohlo fungovat? Já myslím, že ano. Samozřejmě je důležité nezaměstnávat třetí kategorii chronických zlodějů.
Další rada zní důvěřovat. Budete-li apriori v každém číšníkovi vidět zloděje a budete-li jim donekonečna opakovat, že nesmí krást, dopadne to jako ve filmu Obecná škola, kdy ředitel žáky rozhlasem upozornil na to, že se nesmí olizovat namrzlé zábradlí. Kdyby jim to neřekl, nikdy by žáci nebyli přilepeni jazyky k zábradlí.
