Biancu jsem potkala během studia ve Štrasburku. Pochází z Rumunska a ovládá 9 jazyků. Narodila se do rumunsko–maďarské rodiny, takže se už od malička musela naučit přepínat mezi dvěma jazyky. Už víc než deset let žije různě po Evropě. Mluví plynule anglicky a francouzsky. V obou zemích žila několik let. Cekem zajímavá je ale její historka, jak se naučila španělsky: Ve čtrnácti letech díky sledování latinsko-amerických telenovel. To nezní zrovna jako zábava pro intelektuály, že?
Při rozhovoru s Biancou jsem si vzpomněla na svoje dospívání. A upřímně - taky jsme je sledovali – Esmeraldu, Manuelu a taky Beverly Hills, Melrose Place a Pobřežní hlídku. Jenže v případě mém a mých vrstevníků šlo skutečně jen o čistou ztrátu času bez jakýchkoliv pozitivních vedlejších účinků. Proč? V Česku se totiž všechno dabuje.
Vraťme se k Biance a jejímu specifickému kurzu španělštiny. V rumunské televizi je většina zahraničních programů otitulkovaná. Rumunština a španělština patří obě do skupiny románských jazyků. Představuji si to tak, že se k sobě mají asi jako čeština s chorvatštinou, takže se bystrá mladá mysl snadno naučí.
A není to jenom Rumunsko. Můj přítel Stavros je Řek. Ve dvanácti letech absolvoval nejpokročilejší zkoušku z angličtiny pro cizince, kterou zajišťuje Univerzita v Cambridge a to přitom až do loňského roku žil celý život v Řecku a chodil na obyčejnou státní řeckou školu. Jeho šestnáctiletý bratranec Panayiotis mě letos v létě ohromil svou famózní zásobou anglických vulgárních výrazů a sestra Cristy se jen pozastavila nad mým údivem: „Tady jsou skoro všichni v 16 letech s angličtinou hotoví.“ Zdá se, že výuka cizích jazyků v tom ze všech stran kritizovaném Řecku funguje mimořádně dobře.
Ono to ale není jenom ve školství. Jsme u toho zpátky – řecká televize vysílá neuvěřitelné množství laciných amerických programů (v Řecku mě poprvé vyděsila existence nevkusné americké reality show Těhotná v patnácti). Na dabování všeho toho nevkusu ale řecká televize peníze nevyhazuje, všechno je s titulky. A tak lidé neustále pasivně poslouchají angličtinu a ona se usazuje v jejich mozkových závitech. Průměrný řecký teenager tak pravděpodobně za svůj život slyšel tolik angličtiny, co průměrný Čech neuslyší do smrti.
Řekům to přijde úplně normální: „Cože, vy se díváte na Friends v češtině???? (poznámka autora: Kultovní americký seriál Přátelé)To ale přicházíte o půlku hereckých výkonů!!!“ Můj přítel Stavros se nad touto informací upřímně vyděsil. Jenže my nepřicházíme jenom o ty herecké výkony. A tak zatímco já jsem na začátku ročního studijního pobytu na International Space University ve Štrasburku měla chvílemi pocit, že někteří z mých amerických a australských spolužáků mluví úplně jinou řečí než je ta angličtina, kterou jsem se celý život učila, Stavros jen kroutil hlavou: „Ty vážně nerozumíš Nathanovi?“
Ale nebyla jsem sama. Abigail a Rafael jsou moji spolužáci ze Španělska. I oni měli problém. Stejně jako česká, i španělská televize všechno dabuje. Myslím, že by se to dalo doložit statisticky: podíl otitulkovaných pořadů v televizi je přímo úměrný jazykové kompetenci národa. Ale zkuste navrhnout v Česku, aby se přestalo dabovat. To by dabingovou lobby trefil šlak a lenivý český divák by šel do boje.
Přitom v Česku to má ještě jeden rozměr – ekonomický – Česko je zatraceně malá země. Na tuhle myšlenku mě přivedli během diskuse u oběda němečtí kolegové, které jsem potkala během stáže v Evropské kosmické agentuře. „Němci mají v průměru mizernou angličtinu, protože v televizi je všechno v němčině,“ vyjádřil svůj názor Andreas. „Nejlíp jsou na tom většinou malé státy, třeba Lucembursko nebo Belgie, kde se dabovat nevyplatí. V Česku asi taky ne, že?“ Jeho domněnku jsem musela vyvrátit. Televizi v Česku už několik let nesleduji, pokud si ale dobře vzpomínám, pořady s titulky byly vzácný druh. Většinou se omezovaly na Klub náročného diváka.
Možná až budou televize příště přemýšlet, kde ušetřit mohly by pomyslet na jazykovou vybavenost národa. Třeba by pak sledování televize přeci jenom mělo smysl.
