Národy na palubě - Francouzi

Cestování z Čech do Francie a zpět má své světlé i stinné stránky. Jednou z těch světlých je množství nádherných modelek pendlujících mezi Prahou a Paříží. Šance, že s vámi alespoň jedna slavná kráska poletí je poměrně značná.

Poznáte je snadno – všechny jsou vysoké a velmi štíhlé, cestují většinou nalehko pouze s malým příručním kufříkem, mají na očích polotmavé brýle, v ruce třímají nezbytnou malou lahev vody a (možná naštěstí) toho mnoho nenamluví. Z estetického hlediska je taková společnost jistě vítaná, ale nepočítejte s tím, že se po cestě budete bavit. Modelky totiž mají zvláštní dar usnout kdekoli, kdykoli ale především okamžitě. Co se týká cestování s Francouzi, je potřeba se obrnit zvláštní trpělivostí. Francie je stát, kde žádná služba nefunguje tak, jak by měla, tak proč by zrovna letecká přeprava měla být výjimkou? Tak např. Letiště Charles de Gaulle (CDG) v Paříži. Jedná se o komplex šesti navzájem nepropojených terminálů, mezi kterými prý jezdí autobusová doprava a teoreticky je možné se z jednoho na kterýkoli jiný dostat do pěti minut. Skutečnost je taková, že jsem jednou po marném dvacetiminutovém čekání na autobus použil služeb taxislužby. A nutno podotknout, že taxikář nebyl mým přáním, dovézt mě z terminálu B na terminál E nikterak překvapen. Při odbavení ve Francii se na vše ptejte a minimálně třikrát si nechte vše překontrolovat! Jinak se může stát, že poletíte jiným spojem do jiné země, než jste původně chtěli. Zároveň se připravte na kyselé unuděné obličeje, které nezřídka připomínají prodavačky v masně v polovině osmdesátých let. Co se týče zavazadel, nic s sebou raději nevozte, protože byste se se svým zavazadlem stejně v cíli nesetkali. Na druhou stranu existuje a dokonce i funguje procedura na odškodnění za zpožděná, anebo ztracená zavazadla. Dalším specifikem letiště Charles de Gaulle je jakýsi zvláštní druh foot-fetiše místních zaměstnanců. Při každém průchodu detektorem kovů vás přinutí se vyzout, což mi vzhledem k mé tělesné stavbě dost vadí. Nemám snad velké břicho, jen mé ruce jsou poněkud kratší. Sundat obuv jsem tedy musel i při své cestě do Venezuely, kdy jsem měl na nohou pohorky. Rozvázat, sundat, poslat pásem, projít v ponožkách, nazout a zavázat. Ponižující procedura. Ale v duchu jsem si říkal: „však vás přejde chuť zouvat slušné lidi, až pojedu zpátky. Po měsíci chození savanou, džunglí, brody a po horách budou mé boty zbraní samy od sebe.“