Životní osudy jednoho sombréra

Jsou věci bez kterých se v Jižní Americe obejdete. Třeba laptop, mobil či ipad. To, co je v Evropě nepostradatelností je zde spíše břemenem navíc. Zbytečná vábnička lapků. Avšak pořádné sombréro je  v tropech nepostradatelné.

Tisíce malých kladívek dopadají na můj klobouk z Lamí srsti. To tropický liják mne zastihl zde na jihu Ekvádoru uprostřed cesty obklopené horskou džunglí. Žlutozelený "parcéro", jež hoví na mé hlavě se ke mně dostal před deseti roky od jednoho tuláka, co mi jej onoho horkého srpnového dne na Karlově mostě prodal za dvě stovky. Jen o týden později mi na tomtéž krásném místě můj oblíbený klobouk strhl z hlavy vítr a snesl jej do Vltavy. Zrovna jsem hrál pro potěchu svou i kolemjdoucích Sweet home Chicago a v duchu hořekoval nad tou ztrátou. Jen, co jsme s parťákem odehráli další tři bluesárny pod sochou Jana Nepomuckého, přihnal se uřícený hřmotný chlap, který byl mokrý od hlavy až k patě. V rukách třímal mé sombréro z něhož kapala voda a za hlasitého smíchu a aplausu přihlížejících mi jej podal se slovy: "Jen, co jsem viděl jak ti ten krásný klobouk vítr sfoukl do řeky, hnal jsem se za ním a skočil pro něj do vody. Hezky jsem si zaplaval, tak tady ho máš a atˇ se ti daří bluesmane". Ten chlap, kterého už jsem nikdy potom nespatřil mně ohromně dojal. Dal jsem mu cédéčko, co jsem měl tehdy na Karlově mostě na prodej. Rád bych toho bezvadného dobrodruha ještě někdy potkal a opět mu poděkoval za jeho veselou oběť (voda z něj tehdy crčela po litrech). Ten klobouk je totiž dnes pro mně zde na rovníku naprosto nepostradatelným, neb ve vedrech mi slouží coby skvělý slunečník a v dešti coby výtečný deštník. A nejen na rovníku, procestoval se mnou devět zemí Latinské Ameriky a všude mi byl a je výtečným společníkem. Bez klobouku to zkrátka v "Américe" nejde (tedy jde, ale ztuha). Mimochodem, nikdy jsem jej po té Vltavské anabázi neumyl a tak si kousek té legendární řeky dodnes nosím na hlavě. Zkrátka vzpomínka na nejslavnější českou řeku je stále se mnou. I v té nejzapadlejší končině světa. A tak, díky Ti neznámý příteli za to, že ses tehdy vrhl do Vltavy pro "obyčejný" klobouk, abys bližnímu svému udělal radost. Každý den co mám "El Techo" na hlavě na Tebe vděčně vzpomínám. S úctou Mateo.