Papeles porfavor! Aneb, když vás v Kolumbii sebere policajt.

Kolumbie je zemí policejních kontrol. Je to pozůstatek z doby, kdy v zemi řádil Pablo Escobar. Obzvláště starší poldové, kteří pamatují časy, kdy si v Medelínu nikdo nemohl být jistý zda se dožije večera, jsou krajně podezřívaví.

Vyrazil jsem směrem k nejbližší stanici medelínského metra, ale neušel jsem ani sto metrů, když jsem narazil na policejní hlídku. Padesátník s širokými rameny, velkým břichem a se dvěma obrovitými pistolemi v bočních pouzdrech na mohutném opasku s obrovským zadkem vypadal jako z jiné planety. Zjizvená tvrdá tvář, nízké čelo, přeražený nos, opálená pleš, šilhající malá očka a široké ušní boltce z něj činily adepta do nějaké hodně bláznivé crazy komedie. „Papeles porfavor“. Slova směřovaly ke mne. Vjel jsem rukou do vešité kapsy ve vnitřní straně v kalhot a za pobaveného úsměvu místního šerifa vytáhl černobílou kopii pasu a občanku, kterou vždy sebou nosím pro štěstí. „Kde máš pas? Kde máš razítko vstupu do Kolumbie amígo?“ Vysvětlení, že pasaporte mám uschovaný doma, abych jej neztratil, na strážce zákona nezabralo. Veliká ruka mně uchopila za rameno a dokonale naučený velitelský hlas zavelel: „Na stanici“. Šel jsem vedle uniformované hromady masa. „Jsem major a velitel místní posádky. Zrovinka dnes jsem si vzal po půl roce službu, abych nezapoměl jak vypadá práce v terénu. Jinej by ti tu kopii prominul. Já nikoliv. Já byl na předpisy odjakživa pes.“ Po deseti minutách chůze, během kterých jsme vypadali jako staří známí, co si chtějí skočit na kávu a vyměnit si nejnovější drby, jsme dorazili k místní policejní stanici. Odporné vedro, odporné mouchy, odporné dusno a do toho se ozývá „Armas! Armas!“ Neboli výdej zbraní a munice. Fronta drsně vypadajících strážců zákona navlečených do uniforem a neprustřelných vest právě nastupuje na novou směnu. Náčelník mně usazuje na židli ve své kanceláři s počítačem Atari a začíná výslech, když tu do místnosti vkráčí šlachovitý chlapík s proutěným košíkem. V koši se, jako vojáci v řadě, tyčí deset sklenic s domácím medem. V nastálé situaci dochází ke spleti otázek a odpovědí v tomto duchu: „Kolik ti je let mladej?“ Můžu vochutnat ten med?“ „Bude mi sedmatřicet náčelníku“. Odpovídám načež se má odpovědˇ promísí s ochraptělým hlasem včelaře: „Račte si pošmáknout veliteli“. Náčelník chápe do ruky kávovou lžičku, která se ledabyle válí na stole a omotává na ni med. Olizuje sladký zlatý chuchvalec a tváří se u toho náramně blaženě. „Tak sedmatřicet ti je a kde ses narodil?“ „V Československu, ale nyní už je to Česká Republika“. „Ten med je výbolnej“, s ústy plnými medu začíná velitel posádky mluvit jako robátko. „Comandante a tedˇ koštněte ténhle. Ten je vod divokejch včeliček“, podnikatel s medem rozjíždí svou obchodní strategii ve stylu „Máme více modelů, například ten norek je na vás, milostivá paní, jako dělaný.“ „V počítači žádnou Českou republiku nemám. Jen Czechoslovakia. A čím se živíš mladej? Hele můžu si ještě koštnout, je voplavdu doblej.“ „Jsem muzikant a publicista.“ Náčelník se rozplývá nad medem a přemítá kolik těch lahví má koupit. Na mou odpovědˇ nikterak nereaguje. „Na papíry já byl vždycky ras. Na mě si mladej nepřijdeš.“, načež se zatváří ohromně přísně. Minuty se vlečou. Náčelník stále svírá v mé ruce občanku a nutí mně pětkrát za sebou číst „Občanský průkaz“. Směje se tomu na celé kolo a plácá se do kolen. Rozhodně si to užívá. Já a medař jsme jeho nevšedním zážitkem jinak všedního dne. Plešatá rozložitá lebka za stolem se přestává smát a přistupuje k nejdůležitější otázce celého výslechu: „Kolik chceš za ten med?“ „Deset tisíc pesos comandante“. Pleš se zarmoutí. „Né, to je moc, dám ti pět tisíc pesos, víc ne.“ Další dlouhé tři minuty v size="9pt"monotónním ubíjejícím horku se linou v duchu licitování. Šlachovitý obchodník s včelím zlatem to ukecá na šest tisíc pět set, načež v hlubokém servilním předklonu odchází z kanceláře. Náčelník je naprosto spokojen. Zůstáváme konečně sami. "El Jefemu" se evidentně líbím. Rád by si mne tu nechal a výslechovým způsobem se rád něco dozvěděl o českém pívu, buchtách a fotbale. Kazím jeho plán návrhem. „Ve vesnici Concepcion kde bydlím znám osobně velitele policie. Jmenuje se Orlando, má metr padesát, váží asi tak čtyřicet kilo a je hrozně hodnej. Zavolejte mu a přeptejte se na mně.“ Náčelník se ohromeně podívá, zaskočen mou iniciativou. „Zavolat bych mu mohl, ale neudělám to. Orlanda znám. Nesnáší mně. Všude o mně vykládá jakej sem úřednickej vůl. Hele vezmi si tady tu kartičku s tím veselým názvem a mazej.“ Po té větě náčelník vstane, vesele mi stiskne ruku a řekne mi: „A až ho potkáš, tak mu vyřidˇ, že jsem byl na tebe hodnej a tudíž zas takovej blbec, jak on si myslí nejsem. Jinak, kdybys byl někdy v nějakým průšvihu, tak se za mnou mladej stav a a já ti rád helfnu. A tedˇ padej."  A v mžiku zahvízdá na prsty. Během dvou tří vteřin je v kanceláři dvacetiletý mladíček v nažehlené tmavozelené uniformě s pendrekem a size="9pt"pošťuchuje mně směrem k východu. Do odemykání zamřížovaného východu se ozývá náčelnikovo: „To je ale doblej med.“ 

Vítejte v zemi magického realismu.